sobota 25. října 2014

Utrpení otce Bardeaua




Utrpení otce Bardeaua
Elaine Marie Jordan
Tento příběh hrdinství Otce Bardeaua podává malou představu o skutečné nenávisti Francouzské revoluce ke katolickému náboženství. Pod krásným voláním po volnosti, rovnosti a bratrství doutnala touha zničit dokonalý a hierarchický řád ustanovený v křesťanství katolickou Církví. Odtud pochází nenávist k našemu svatému náboženství.
Otec Bardeau byl jedním z těch, kdo následovali oddíly Šuanů, francouzských roajalistů, zvláště v Bretani, kteří bojovali proti revoluci. Své jméno si dali podle přezdívky jednoho ze svých bretaňských vůdců, Jeana Cottereaua, který byl zvyklý varovat své druhy v nebezpečí napodobováním chouana (sovy). Byli to muži z Vendée a Bretaně, kteří nejsilněji vzdorovali revolucionářům. Rolníci těchto regionů povstali, aby bojovali za Církev a katolickou monarchii.
Během Hrůzovlády, kdy měly revoluční oddíly vstoupit do města, všechno obyvatelstvo uprchlo, aby se zachránilo před vražděním, protože rozkaz z Paříže byl rezolutní: „Zabijte je do posledního muže, ženy, dítěte. To je vaše povinnost.“

Odznaky kontrarevolucionářů. Nahoře znak se Srdcem Ježíšovým a slovy Bůh a Král.
Dole chouan (sova) se slovy „Ať žije náboženství!“ a „Ať žije král!“.
Bylo to v této strašlivé době, když jednoho časného rána Otec sloužil mši pro asi 50 mužů, žen a dětí v opuštěné stodole na venkově. Jistí si, že jsou dobře chránění, byli všichni zabraní do modlitby. Protože všichni plánovali jít k přijímání, bylo zde velké množství posvěcených Hostií.
Přijímání právě začalo, když přišlo „překvapení“. Za vysokým oknem čekali v záloze revolucionáři. Předtím překvapili a zajali stráže, které byly ztuhlé ranním chladem, a obklíčili usedlost, když využili chvalozpěvů, které přehlušily zvuk jejich postupu. Revolucionáři plánovali střílet na skupinu při mši během přijímání, když budou Bretoňci nejvíce usebraní a nejméně připravení na útok.
Kněz uslyšel hluk, který ho donutil zvednout oči. Přesně nad střešním oknem nade dveřmi, které bylo vyplněno senem, se něco hýbalo. Seno spadlo a objevila se dlouhá hlaveň pušky. Nebyl čas ani zavolat „Do zbraně!“. Vraždění začalo.
Bylo to nejotřesnější úplné vyvraždění, takové, ke kterému si revolucionáři později sami gratulovali. Nikdo neuniknul s výjimkou Otce Bardeaua.
Poté, co vystříleli do místnosti mnoho salv, až se vzduch naplnil kouřem a oslepil farníky, donutili revolucionáři přeživší vypochodovat jednoho po druhém a venku je nemilosrdně popravili. Kněze si nechali nakonec.
Otec Bardeau se pokusil sníst Hostie, které zbyly v kalichu, ale dva muži ho popadli a pevně ho drželi. Jeden z nich vzal ciborium a se smíchem jej vysypal do prasečího chlívku vedle stodoly, na špinavou zem do bláta, syrovátky a výkalů.
„Jestli si přeješ sníst své dobré bohy, běž a vezmi si je,“ řekli vojáci, smáli se a dělali si z něho legraci.
Klečící před stráží se Otec Bardeau natáhnul pro Hostii. Úder šavlí mu useknul dva prsty, které zůstaly na ohrazení. Natáhnul druhou ruku. Šavle mu přesekla dlaň. Vojáci se bouřlivě zasmáli.
Otec sevřel ruce za zády, aby zastavil proud krve, který se mu řinul z obou rukou. Pak se na kolenou naklonil a pokusil se rty zachytit svaté bílé Hostie plovoucí ve špíně.
Nenávist se projevuje na této bustě symbolizující La Marseillasu, francouzskou revoluční hymnu.
To bylo na stráže moc a napadli toho svatého muže. Někteří ho bili pažbami svých pušek, jiní svými těžkými vojenskými botami. Nakonec mu zabořili hlavu do bláta a nechali ho umírat.
„Choval jsem se jako bych byl mrtvý,“ přiznal později a trochu se styděl za ten podvod. „Nechali mě tam v blátě...“
Když osaměl, strčil pahýly svých rukou do hnilobných hlubin špinavého bláta, aby neztrácel krev a sílu.
Muži z Vendée ho našli o hodinu později, jak olizuje špinavé bláto, aby sebral Hostie, a hlavou se snažil od nich odrážet prasata.
Otec byl houževnatý a přežil to utrpení. Ve své úžasné zarputilosti stojí jako symbol francouzské kontrarevoluce.
Podle popisu Jeana de la Varenne v HomeD´Ars.
Překlad: D. Grof