sobota 25. října 2014

Sv. Atanáš




Sv. Atanáš
svátek 2. května
Prof. Plinio Corręa de Oliveira
Právě jsem dočetl výtah ze života sv. Atanáše (296 – 373), který byl jedním z největších světců Církve. Některé aspekty jeho života, které jsem neznal, přitáhly mou pozornost, a zdá se patřičné, abych je dnes okomentoval.
Víte, že sv. Atanáš žil v době císaře Konstantina a jeho nástupců. To znamená v době, kdy Církev opouštěla katakomby a organizovala se v „denním světle“. Když pronásledování prosazované pohany ochablo, Církve trpěla další pohromou, zajisté horší než pohanské pronásledování, pohromou herezí a vnitřních rozdělení, které známe velmi dobře, neboť jsme teď s progresivismem v Církvi svědky něčeho podobného.
Jedna z nehanebnějších herezí v dějinách se rozšířila přesně v době sv. Atanáše a Konstantina. Byla to hereze arianismu. Příznivci Aria prohlašovali, že Náš Pán Ježíš Kristus měl pouze lidskou přirozenost a nebyl Bohem. Připouštěli, že byl mimořádným člověkem, ale ne Bohem. Tato hereze, jak vidíte, vyjadřovala negaci celého katolického náboženství, protože zredukovat Našeho Pána na pouhého člověka znamená odmítnout takřka všechna dogmata katolické Církve.
Ariáni byli velmi mocní. Rychle se rozšířili z oblasti Středozemního moře a s pomocí intrik a pomluv, v nichž vynikali, si získali značný vliv u císařského dvora a přetáhli ohromné množství věřících, kněží a biskupů k sobě. O něco později sv. Jeroným, když komentoval, jak rychle se tato hereze rozšířila, prohlásil, že jednoho dne se celý svět probudí a uvědomí si, že se stal ariánským. Hereze dobyla vše a všude rychlostí světla.
V boji proti arianismu byl ohromným velikánem sv. Atanáš. Byl arcibiskupem Alexandrie, jednoho z nejdůležitějších episkopálních stolců té doby. Kvůli ariánským spiknutím proti němu byl přinucen pětkrát uprchnout z města a strávil 17 ze 46 let svého episkopátu v exilu. Některá z těchto vyhnanství byla zapříčiněna císařskými výnosy proti němu kvůli ariánským intrikám u dvora. Byl nejen pronásledován, ale také mu vyhrožovali smrtí v onom velikém boji, do nějž byl zapojen. Některé epizody z tohoto boje nejsou dostatečně známé.
Víme o jeho věroučných sporech s ariány. Méně víme o epizodách některých pronásledování a stíhání v jeho bitvě proti nim. O životě tohoto velkého světce je užitečné znát i malé příběhy, abychom si mohli uvědomit, jak moc pozice odporu proti herezi vyžaduje.
Při jednom svém úniku byl přinucen strávit šest let na dně prázdné studně. Jeden věrný katolík k ní každý den přicházel a přinášel mu vše, co potřeboval k holé obživě. Nevím, zda si uvědomujete, co to znamená. Nemohl opustit studnu během dne. Musel zůstat uvězněný ve velmi malém prostoru po dlouhou dobu. Jistě se modlil a rozjímal o slávě Boží, takže během těch šesti let Bůh z oněch hlubin té studny obdržel dokonalé uctění. Atanáš vždy důvěřoval Božské Prozřetelnosti, vždy připravený k boji, vždy neochvějný ve svých pravověrných úmyslech. Jeho přítel ho informoval, když se perzekuce umenšila a on opustil studnu a vrátil se do boje proti arianismu.
Další trápení bylo méně obtížné, ale také působivé. Musel uprchnout skrze egyptskou poušť a jediným bezpečným místem, kde mohl najít úkryt, byl hrob jeho otce. Strávil zde čtyři měsíce. To je morbidní. Citlivost každého člověka je zděšená z takové vyhlídky. Byl velkým světcem, překonal tento odpor. Abychom ocenili jeho utrpení, musíme si uvědomit sebeovládání, které to znamenalo. Na konci těch čtyř měsíců se vrátil do bitvy.
Jeho základní boj proti arianismu spočíval v kázáních. Jeho slova byla zapisována, opisována a šířena po Římské říši.
Při jiné příležitosti byl povolán, aby se objevil před koncilem ariánských biskupů ve městě Tyru. Prohlásil, že nepůjde, protože biskupové jsou heretici. Nepovažoval tyto heretiky za katolíky a netoužil po žádném společenství s nimi. Obdržel však příkaz od císaře ve formě výnosu, který mu nakazoval jít tam a bránit se proti obviněním heretiků. Byl donucen jít, nikoliv proto, že akceptoval toto shromáždění za legitimní, ale protože ho k tomu donutila císařská autorita. Šel tedy a bojoval proti tomuto pseudokoncilu, tomuto shromáždění heretiků.
Bylo přítomno více než 100 biskupů, což byl tehdy veliký počet. V té době se náboženské koncily konaly v majestátné ceremoniální atmosféře dokonce i mezi heretiky. Když vstoupil do sálu následován věrným knězem, byli zde usazení biskupové ve svých slavnostních rouchách. Zůstal stát uprostřed místnosti a nikdo mu nenabídnul místo. Diskuze začala. Brzy si všimnul, že heretici nechtějí diskutovat o nauce, což je pro heretiky obvyklé. Obvykle spustí osobní útoky a pomluvy.
Na tomto setkání byla proti světci vznesena různá křivá obvinění a hlučná nenávist proti němu vzrostla. Když bylo zjednáno ticho, byla jako svědek přivedena prostitutka, která shromáždění řekla, že se stala bohatou díky platbám od sv. Atanáše za své ohavné služby. Také prohlašovala, že byla s ním během jeho dlouhých nepřítomností v Alexandrii a svědčila o všech druzích sexuálních deprivací, které spáchal. Jak mluvila, ariánští biskupové začali ještě hlasitěji žádat, aby byl zbaven funkce a uvězněn. Zde vidíme, jak vždy heretici předstírají horlivost v dobrých mravech, aby mohli pronásledovat pravé katolíky.
Když musel čelit pronikavé bouři obvinění, podal sv. Atanáš důkaz své vysoké inteligence a neřekl nic. Zůstal nevzrušený a nechal všechny kolem sebe pokračovat v pokřiku. Něco pošeptal do ucha kněze, který ho doprovázel, a ten se pohnul blíže prostitutce. Když se odmlčela ve svém očerňování, kněz jí hlasitě oslovil a předstíral, že je sv. Atanáš: „Jsi si jistá, že jsi byla opravdu se mnou při té a oné příležitosti, a že jsem činil to a ono?“ Žena, která samozřejmě neznala ani kněze, ani sv. Atanáše, padla do pasti a odpověděla: „Ano, jsem si jistá, že jsi tohle dělal se mnou a jsem si jistá, že jsi to byl ty, Atanáš.“
„Přísaháš na to?“
„Ano, přísahám na to!“
Podvod té ženy se stal tak nehorázným, že shromáždění reagovalo tak, jak byste reagovali všichni z vás – propuklo v smích. Tato obvinění se stala tak směšnými, že většina biskupů chtěla rozpustit koncil. Ale někteří z fanatičtějších heretiků přesvědčili ostatní, aby zůstali a vyslechli si více obvinění sv. Atanáše. Teď vidíme, jak daleko zašla zlá víra těchto heretiků. Nemyslete si, že tohle byl jednotlivý případ v minulosti – progresivisté dneška mají tutéž zlou víru proti pravým katolíkům.
Každý čestný člověk si musí být vědom toho, že poté, co hodnověrnost žalobců byla zničena lžemi prostitutky, cokoliv dalšího by biskupové řekli, by bylo nespolehlivé. Ale protože nebyli čestnými lidmi ale heretiky, pokračovali.
Jeden z ariánských biskupů se postavil, vzal z krabice, kterou nesl, scvrklou ruku mrtvého muže a řekl shromáždění: „ Zde je ruka meleciánského biskupa X (melecianismus byla další hereze s podobnostmi k arianismu). Byl zavražděn Atanášem, který ho našel v poušti a zabil.“ Šlo o stejnou poušť, kde se Atanáš skrýval.
Atanáš znovu zůstal nevzrušený a všimnul si biskupa ve shromáždění, který seděl na druhořadém místě se skrytou tváří. Pak poznal toho muže – něco, co bylo možné jen s Boží pomocí. Popošel na místo blíže tomu biskupovi a zeptal se žalobce:
„Takže říkáte, že biskup X mrtvý?“
„Je“, byla odpověď.
Poté sv. Atanáš stáhnul kápi kryjící hlavu onoho muže poblíž něj a řekl: „Zde je biskup X, dokonale živý.“ Obrátil se na shromáždění a oslovil jej: „Bůh nám dal jen dvě ruce. Mohli byste, prosím, požádat biskupa X, aby nám ukázal své ruce?“
Biskup vyhověl a ukázal obě své ruce. Pak sv. Atanáš řekl shromáždění: „Takže protože má obě své ruce, musíte se rozhodnout, kam na jeho tělo byste umístili jeho třetí ruku...“ Bylo to druhé skvělé vítězství.
Myslíte, že to heretiky zastavilo? Ne, pokračovali se svým hanobením sv. Atanáše. Navzdory tomu se koncil stal tak demoralizovaným, že byl skončen.
Jindy císařské oddíly zkřížily sv. Atanášovi cestu, když kráčel po poušti. Velitel se ho zeptal: „Znáš Atanáše?“
Odpověděl: „Ano, znám.“
Velitel: „Víš, kde je?“
Světec: „Ano, není daleko odsud.“
Když oddíly začaly oblast prohledávat, schoval se. Sv. Atanáš, který byl světcem, velkým učitelem Církve, měl hrůzu ze lži. V tomhle případě nelhal. Co udělal bylo, že neřekl celou pravdu, což může učinit každý ve své legitimní obraně. Řekl polopravdu, která ho zachránila od uvěznění. Ta událost znovu ukazuje jeho bystrost a duchapřítomnost a ilustruje bohatost jeho osobnosti.
Konstantin Veliký, tentýž císař, který osvobodil Církev svým Ediktem milánským v roce 313, se později ve svém životě zapletl do Ariových intrik. V rozporu se svou dřívější podporou vystoupil proti sv. Atanášovi a poslal ho do vyhnanství do Galie. Sv. Atanáš mu řekl: „Zakázal jsi mi návrat na můj biskupský stolec a podporuješ heretika. Brzy z toho budeš skládat účet Bohu.“
Odešel do Galie, nějaký čas zde zůstal, a pak odcestoval do Říma, aby se obhájil před papežem, který mu dal plnou podporu. Novinka o Konstantinově smrti ho brzy dostihla.
Než umřel, jmenoval Konstantin Aria patriarchou Konstantinopole. Zorganizovalo se majestátní slavnostní procesí pro inaugurační obřad. Když Arius slavnostně procházel v průvodu městem, byl náhle stižen žaludeční bolestí doprovázenou násilným uvolněním střev. Přerušil pochod a poodešel do ústraní na příhodné místo za Konstantinovým fórem. Když tam přišel, vyhřezla mu střeva a následovalo hojné krvácení a jeho střeva spadla na zem. Říká se, že totéž se stalo zrádci Jidášovi, když se oběsil na fíkovníku. Arius zemřel a Konstantin umřel brzy poté. Odešel před Boha složit účty ze svých posledních činů, jak sv. Atanáš předpovídal.
Když byli jeho úhlavní nepřítel a ten, kdo ho chránil, mrtví, vrátil se sv. Atanáš do Alexandrie. Ale neměl poklidný život. Začala nová pronásledování a pokračovala takřka po celý jeho život. Lid alexandrijský ho miloval, ale zkažené církevní vůdčí osobnosti ho nenáviděly. Byl velmi dobře přijímán lidem, tak dobře přijímán, že se stala pořekadlem slova: „Být vítán jako Atanáš.“  Zkažené církevní hlavy však nikdy nepřestaly šířit falešná obvinění a pomluvy proti němu. Brzy po jeho návratu do Alexandrie odpadli takřka všichni biskupové a přijali semiariánství a věrnost Církvi byla zachovávána obyčejným lidem. Toto přijímání sv. Atanáše bylo příznačné pro duchovní zdraví církevních představených i prostých lidí.
Tyto příběhy ze života sv. Atanáše by nás měly povzbudit, abychom vzdorovali všem druhům hereze, které tvoří součást velké hereze progresivismu. Arianismus byl v mnoha způsobech předobrazem progresivismu, stejně jako je náš boj odrazem boje vedeného sv. Atanášem. Věrnost prostého lidu, když většina biskupů sešla na scestí, by měla posilovat naše přesvědčení pokračovat v obraně stejné pravověrnosti, jak ji vždy Církev učila. Podobnost povolání by nás měla vést ke zvláštní úctě ke sv. Atanášovi a měli bychom ho prosit, aby nám pomohl, chránil nás a osvěcoval nás při plnění našeho antiprogresivistického poslání.
Překlad: D. Grof