neděle 26. října 2014

Sedesvakantismus na vzestupu? (2005)


Sedesvakantismus na vzestupu? (2005)
Pete Vere
4. 10. 2005
Takřka před 15 lety jsem se poprvé účastnil tridentské mše svaté. Bylo mi sedmnáct a mši celebroval starý francouzskokanadský kněz, který vždy trval na velké mši. Latinský zpěv, zlaté ornáty, vůně kadidla doprovázející naše modlitby k nebi – tato mše byla nejuctivější, jakou jsem kdy sdílel. Od toho dne jsem byl tradičním katolíkem.
Ačkoliv to mnozí seznají úsměvné, uplynul další rok než jsem objevil, že tradicionalistické hnutí existuje také mezi anglicky mluvícími Kanaďany. Odsud jsem se dostal ke skvělým zdrojům jako Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP), společenství latinské liturgie, a samozřejmě The Wanderer (týdeník přinášející katolické zprávy z tradicionalistického pohledu – pozn. překl.). Také jsem objevil tradicionalisty v anglicky mluvícím světě, stejně jako ve frankofonním světě rozdělené podle ideologických linií.
Ne všichni tradicionalisté se drží pozice Ecclesia Dei. Někteří tradicionalisté vyjadřující obavy o pravověrnosti II. vatikánského koncilu a misálu z roku 1969 zveřejněném papežem Pavlem VI., věří, že posledních pět papežů nejsou pravými nástupci sv. Petra. Těmto lidem se říká sedesvakantisté (v češtině jsou možné i termíny sedevakantisté, sedivakantisté, sedisvakantisté – pozn. překl.). Tento termín pochází z latinského výrazu sedes vacant, který znamená prázdný stolec. Sedesvakantisté věří, že Petrův stolec je prázdný od smrti Pia XII. Známými sedesvakantisty jsou: Hutton Gibson, biskup Antonio de Castro Mayer (v určitém období) a P. Anthony Cekada.
Někteří tradicionalisté se drží variace sedesvakantistické teorie nazvané sedeprivacionismus. Sedeprivacionisté věří, že poslední čtyři nebo pět papežských uchazečů byli materiálními papeži, nikoliv však formálními. Zatímco existuje určitá neshoda ohledně Jana XXIII., sedeprivacionisté se shodují, že od Pavla VI. papeži měli pozemskou autoritu náležející římskému Pontiffovi, ale ne duchovní autoritu, která náleží tomu, kdo formálně drží Petrův úřad. P. Guerard des Lauriers, známý dominikánský teolog a hlavní autor ´Ottavianiho intervence´, je nejproslulejším propagátorem sedeprivacionismu (des Lauriers zemřel v roce 1988; hájil sedeprivacionismus, poté přešel na pozice sedesvakantismu, aby se nakonec opět vrátil k sedeprivacionismu – pozn. překl.). Podle P. Cekady des Lauriers pravděpodobně vytvořil termíny „sedesvakantista“ a „sedeprivacionista“.
Ani sedesvakantismus, ani sedeprivacionismus nezískal mnoho přívrženců v době, když jsem poprvé přijal tridentskou liturgii. Proto Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (SSPX) mluvilo o „koncilových dekretech, konstitucích a vyhlášeních obsahujících, více či méně zjevné, některé věroučné omyly pro něž byli liberálové v minulosti zavrženi,“ (oficiální webové stránky SSPX US District, článek: „What are Catholics to Think of Vatican II?“ /23. září 2005/) a mluvilo o Novus Ordo jako o vnitřně špatném, ale členové SSPX veřejně nezpochybňovali platnost pokoncilních papežů. Sedesvakantismus se stal hranicí, kterou se starší generace tradičních katolíků neodvažovaly překročit.
Dnes se věci změnily. Surfujte jak dlouho chcete po tradicionalistických stránkách a brzy objevíte, že mladší tradicionalisté se neobávají sedesvakantismu. Na rostoucím seznamu relativně mladých sedesvakantistických autorů jsou: John Lane, John S. Daly, Mario Derksen, Griff Ruby a bratři Dimondovi. Mnoho dalších se potuluje po individuálních blozích, chatových linkách, message boardech a emailových diskuzních fórech. Z vlastní zkušenosti odborníka na kanonické právo /mohu říci, že/ se nyní potýkám s více dotazy týkajícími se sedesvakantismu než s jakýmikoliv ostatními aspekty tradicionalismu dohromady. Tyto otázky přicházejí od ostatních odborníků na kanonické právo a dalších laiků. Jsou-li mé poslední zkušenosti nějakým indikátorem, sedesvakantismus je na vzestupu.
Proto to bylo s velkým zájmem, když jsem nedávno na internetu připadl na článek Christophera Ferrary „Opposing the Sedevacantist Enterprise“ /Odpor k sedesvakantistickému počinu/. Šlo o první díl třídílného seriálu v němž se advokát z New Jersey snaží dokázat nesprávnost sedesvakantistického fenoménu. Protože oba se shodujeme, že papež Benedikt XVI. je zákonným nástupcem sv. Petra, doufal jsem, že Ferrara přinejmenším pošramotí sedesvakantistickou pozici.
Článek začal silně. Ferrara definoval termín sedesvakantismus, připomněl čtenáři věčné trvání Církve a poskytnul historické informace o minulých obdobích mezivládí. Pro ty, kteří neví, Církev nikdy nebyla bez svrchovaného Pontiffa více než dva a půl roku. Což je o hodně míň než 45 let, které nárokuje většina sedesvakantistů.
Po tomto silném startu Ferrara přeřadil rychlost a začal popisovat sedesvakantismus jako „počin“. Ptám se, jestli to bylo nejlepší užití Ferrarových legendárních schopností polemika. Nejen, že to čtenářovu pozornost převádí od podstaty ke stylu, ale jako typický technofil Generace X – a zdá se, že mnoho nových sedisvakantistů jsou technofilové Generace X – to, co okamžitě přichází na mysl, je Star Trek. Určitě nenaznačuje Ferrara, že sedisvakantisté odvážně putují někam, kam nikdo před nimi? Ačkoliv možný odkaz na Star Trek se zdá triviální, když sedesvakantismus má dopad na spásu duší, já jsem to nicméně shledal rozptylujícím, když jsem pokračoval v četbě něčeho, co bylo v podstatě velmi slušným pokusem shrnout některé argumenty vznesené proti sedesvakantismu. Jako mnoho katolických tradicionalistických technofilů Generace X jsem přemýšlel proč Ferrara evokuje obraz sedesvakantistů v podobě mých oblíbených televizních hrdinů /ze Star Treku/.
Následně po prvním dílu několik sedesvakantistů vyjádřilo rozhořčení. Obzvláště tři odpovědi kolovaly internetem. První přišla od P. Martina Stépaniche. Byla vysoce emotivní, ale nepodařilo se jí podle mě dostat k podstatě. Druhá, z Holy Family Monastery (Kláštera Svaté rodiny), vyjadřovala velké zanícení, ale slabé uchopení katolické metodologie, když bratr Peter Dimond vytrhnul množství papežských citátů z původního kontextu. Žádný z těchto odmítavých pokusů si podle mě nezasloužil odpověď od Ferrary.
Ale třetí odpověď se lišila. Toto odmítnutí přišlo od P. Anthonyho Cekady, který je respektován dokonce mnoha nesedesvakantisty pro svůj pronikavý intelekt a pro svůj zářný smysl pro humor. Sedesvakantistický teolog systematicky tepal do Ferrary, jak je patrné z tohoto úvodního odstavce:
„Pan Ferrara zastává v podstatě stejnou pozici jako Nicholas Gruner z SSPX a bezpočet dalších. Požadujete „uznat“ Pavla VI., Jan Pavla I., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jako pravé papeže. Ve stejné chvíli VY rozhodujete, které papežské učení, zákony, posvátné rity nebo příkazy jsou dobré, a které odmítnete, budete se jim protivit nebo je veřejně odsoudíte.“
„V tomto systému už papež na tomhle světě nevlastní svrchovanou autoritu „svázat nebo rozvázat“. Advokát z New Jersey, Generální představený SSPX, CEO nebo Fatima Industry, vydavatel Catholic Family News nebo, obecně řečeno, jakýkoliv tradiční katolík udělá konečné přezkoumání za něj.“
„Nová mše? Svatokrádež, vnitřně zlá, neboť ji papež vlastně správně nevyhlásil. Ekumenismus? Ne, díky, papež se mýlí. Zasvěcení Ruska Neposkvrněnému srdci? Papež ho správně neprovedl. Exkomunikace nebo suspendování? Neplatné, nezáleží na tom, co říká papež nebo kurie. Vysvěcení biskupů proti papežově výslovné vůli? Nezbytnost, nutná provést. A tak dále.“
„Kdo potřebuje navštěvovat Petrův stolec? Vy zvednete palec vzhůru nebo ho skloníte dolů ze své lehce dosažitelné židle.“
„Papež promlouvá. Vy rozhodujete...“
„Tento systém si tropí posměch z katolického učení, že papež vlastní nejen ´čestný primát´ (zarámované obrazy ve vestibulech v kaplích tradicionalistických ´horkých hlav´, například), ale také svrchovanou a úplnou jurisdikční moc nad univerzální Církví, jak ve věcech víry, tak morálky, stejně jako ve věcech, které přísluší k disciplíně a vládě v Církvi rozprostřené po celém světě´, moc, která je ´právoplatná a přímá nad úplně každou církví, stejně jako nad každým duchovním a věřícím, nezávisle na jakékoliv lidské autoritě.´ (Vatikán I., Dogmatická konstituce De Ecclesia Christi, DZ 1827; Kánon 218.)“
„Pan Ferrara napsal knihu o nepořádku po II. vatikánském koncilu s názvem The Great Facade /Krásná fasáda/. Není divu. Systém pana Ferrary vám dává ´lepenkového papeže´ - ´jen pro potřebu předvádění´.“
Poté, co odpověděl na několik argumentů předkládaných Ferrarou, došel sedesvakantistický kněz k závěru, že Ferrara je „mluvka“. Co se týče písemného, na to Ferrara musí ještě veřejně odpovědět písemně. Nicméně Ferrara následně přednášel o sedesvakantismu ve farnosti SSPX v Cincinnati. Cekada byl náhodou v publiku a oba se slovně utkali v diskuzní části, která následovala po Ferrarově přednášce.
Ferrara, jak hlásí zpravodajové, vyzval P. Cekadu, aby vyjmenoval jakékoliv nové doktríny, které se učí po II. vatikánském koncilu. Jak poznamenali někteří tradicionalističtí komentátoři, zdá se, že tato Ferrarova výzva reprezentovala rozchod s pozicí SSPX týkající se koncilu. Když jsem Ferraru požádal, aby veřejně vyjasnil svou pozici, odpověděl emailem:
„Tradicionalisté (oproti sedesvakantistům) neříkají, že II. vatikánský koncil byl „nelegitimní“. Byl to ekumenický koncil. Ale II. vatikánský koncil nepředstavil – a skutečně nemohl – žádné nové doktríny, protože jak I. vatikánský koncil deklaroval: „Duch svatý nebyl přislíben nástupcům sv. Petra tak, že Jeho zjevením mohou odhalovat novou věrouku... “
„Z toho důvodu ´konzervativní´ katolíci chybují, když říkají, že se tradicionalističtí katolíci neshodují s II. vatikánským koncilem. ´Koncil nežádal, aby katolíci věřili čemukoliv novému. Proto neexistuje žádná koncilová doktrína od níž by se dalo ´odchýlit´ (Nekonečná debata o tom, zda Dignitatis Humanae změnila katolickou věrouku to jen demonstruje.)“
„Ze stejného důvodu sedesvakantisté chybují, když útočí na tradicionalisty pro „nepřijetí“ důsledků II. vatikánského koncilu jako „mylného koncilu“, který učí „mylnou věrouku“. Protože II. vatikánský koncil nepředstavil novou věrouku, mohl jen těžko představit falešnou věrouku.“
„Čemu tradicionalisté opravdu odporují není věrouka jako taková, ale dvojznačnosti umožňující různou interpretaci, nerozumné ´otevření se světu´ obhajované v Gaudium et Spes, pastorační iniciativy jako jsou ´dialog´, ´mezináboženský dialog´ a ekumenismus´, katastrofální ´liturgická reforma´ a nespočítatelná pohoršlivá prohlášení a činy ve jménu novot.“
„Dokonce i ti, co nejsou tradicionalisty, uznávají klíčové body tradicionalistů:
Msgr. George A. Kelly vypozoroval, že ´Koncilové dokumenty obsahují dost základních dvojznačností na to, aby byly pokoncilní těžkosti pochopitelné.´
Pak P. Ratzinger ´opakovaně´ kritizoval Gaudium et Spes a nazýval ho ´nedostatečným´ a říkal, že ´není vůbec připraveno tak, aby z hříchu učinilo střed teologické stavby´ (reportáž CNS 2. května 2005). Prof. James Hitchcock, píšící o 36 let později, kritizoval koncil za pokus uvalit ´na katolíky povinný optimismus´ a za ´selhání přiznat celou moc zla na tomto světě... ´ (Catholic World Report, květen 2003).
Nikdo menší než Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor Hominis připustil, že ´je to asi dobrá věc, že katolíci vyjadřují své obavy, že ekumenické snahy jsou škodlivé věci evangelia, vedou k hlubší roztržce v Církvi, způsobují zmatení idejí v otázkách víry a morálky a končí specifickým druhem indiferentismu.´
Bývalý kardinál Ratzinger sám připustil, že ´Církev ve své historii nikdy nezrušila nebo nezakázala pravověrné liturgické formy, což by bylo zcela cizí Duchu Církve ... Proto koncil... nezakázal bývalé /liturgické/ knihy... ´ (Projev 24. října 1998)
Ve zkratce: tradicionalisté se staví proti nedoktrinálním novotám, které se maskují jako doktrína. Přeji si, aby tohle kritici na obou stranách konečně pochopili.“
Může Ferrara přesvědčit průměrného přívržence SSPX a s nimi stejně smýšlející, aby sdíleli jeho pozici tváří v tvář II. vatikánskému koncilu? Doufám. Toto přinejmenším částečně naočkuje mladší tradicionalisty proti sedesvakantismu. Jestliže odpověď je „ne“, přenechává Ferrara hojné následovníky Cekadovi a sedesvakantistům. Konec konců, jak Cekada prohlašuje ve svém populárním sedesvakantistickém pamfletu ´Traditionalists, Infallibility and the Pope“ /Tradicionalisté, neomylnost a papež/, „jedním ze základních vlastnictví Církve je její věčné trvání. To znamená, kromě jiného, že její učení je ´nezměnitelné a vždy zůstává stejné.´ (sv. Ignác Antiochijský) Není pro ní možné, aby odporovala svému vlastnímu učení.“
Debata mezi Ferrarou a Cekadou zůstala nevyřešená a já jsem kontaktoval Vina Lewise, aby se postavil sedesvakantismu. Vin je populární katolický apologeta mezi katolickými tradicionalisty – zvlášť mezi těmi, kteří následují P. Feeneye. (Váhám použít termín „feeneyisté“, protože P. Feeney umřel v plném společenství s Římem a většina jeho následovníků následně regularizovala svou kanonickou situaci. Proto je velká většina „feeneyitů“ katolíky.) Vin je známý svou přísnou logikou, svou tvrdou čestností a svým silným používáním sokratovské metody.
Vin nesledoval debatu mezi Ferrarou a Cekadou, když jsem se ho dotazoval. Nicméně vyjádřil zklamání z dřívější debaty s dvěma významnými sedesvakantistickými apologety. „Strávil jsem půl hodiny tím, abych je přiměl k odpovědi na jednu otázku,“ poznamenal Vin. „Jestliže papež ztratí papežství kvůli herezi, ujme se znova papežství, pokud vykoná dobrou zpověď?“ Vin se pak zeptal na podobnou otázku o hereticky zvoleném papeži: „Dojde papežství tím, že vykoná dobrou zpověď?“
Zatímco Vinova otázka mě zpočátku zasáhla jako příliš zjednodušující, její opravdová genialita se stala zřejmou, jak naše diskuze pokračovala. Jen Bůh může číst v srdci kajícníka. Navíc pečeť zpovědi je nedotknutelná – i když je kajícník papežským uchazečem. Jak tedy člověk může vědět, že heretický papež není usmířen s Církví skrz dobrou zpověď?
Navíc Církev tradičně vybírala papeže jednou ze tří metod: tajnou volbou, kompromisem, aklamací. Přestože uplynulo několik století od chvíle, kdy Církev vybírala římského Pontiffa jednou z posledních dvou jmenovaných metod, zůstávají legitimním prostředkem papežského výběru. Jestliže papež ztratí papežství kvůli herezi, nebo je-li zvolenému papeži zabráněno převzít papežství kvůli herezi, je přijat za papeže po vykonání dobré zpovědi, jestliže kolegium kardinálů, kolegium biskupů a velká většina věřících ho dál bude uznávat za papeže?
„Sedesvakantisté zapomínají, že katolicismus, na rozdíl od protestantismu, je uskutečnitelné náboženství“, vysvětlil Vin. „Katolicismus je hmatatelné náboženství. Svátosti jsou viditelné symboly Boží milosti. Eucharistie je Kristova REÁLNÁ přítomnost. Sv. Petr a jeho nástupci jsou viditelnou hlavou Kristovy Církve. Kristus by nás neopustil jako sirotky. Jestliže papež už není papežem, většina katolíků si to musí uvědomovat.“
Překlad: D. Grof