sobota 25. října 2014

Proč byla založena inkvizice


Proč byla založena inkvizice
Hugh O´Reilly
Papež Řehoř IX. jako otec křesťanstva horlivě usiloval napravit mnoho omylů své doby, které duchovně otravovaly společnost a zapříčiňovaly, že lidé od katolické víry scházeli na scestí. Čelil rychlému šíření mnoha manichejských sekt v křesťanství, zvláště na jihu Francie. Jak mohl vést správným směrem, když čelil na jedné straně zoufalé lhostejnosti mnoha biskupů, co se týče zájmů Církve, a jejich sklonu podléhat tlakům místních politiků, a na druhé straně brutalitě mas a císařských zmocněnců?
Řehoř IX., který úřadoval od roku 1227 do roku 1241 měl vnuknutí využít nové žebravé řády dominikánů a františkánů.
Dokonce i historik Henry Charles Lea, který se stavěl proti inkvizici, uznával jejich užitečnost:
„Ustavení těchto řádů se zdá být šťastným nápadem dodat Církvi Kristově to, co naléhavě potřebovala. Natolik, že nutnost zvláštních a stálých soudů se stala zřejmou. Existovaly všechny důvody věřit, že ony (žebravé řády) budou zcela oproštěné od místní žárlivosti a nepřátelství, které by mohly ublížit nevinným, nebo místní zaujatosti, která by bránila potrestání viníků. Jestliže by, kromě oproštění se od místních náklonností, byli tito vyšetřovatelé a soudci muži zvláště vycvičení k rozpoznání a obrácení heretiků, jestliže by se zřekli světa na základě nezrušitelných slibů, jestliže by nepotřebovali žádné bohatství a odumřeli by svodům požitků, pak by se zdálo, že je poskytnuta veškerá záruka, že závažné povinnosti budou plnit s nejstriktnější spravedlností. Proto, zatímco čistota víry bude ochráněna, nebude existovat žádný zbytečný útlak, krutost nebo pronásledování diktované soukromými zájmy nebo osobní mstou.“
Papež Řehoř ustanovil tyto soudy jako odezvu na naléhavou potřebu. Dominikáni se svým důkladným proškolením v teologii se zdáli dokonale způsobilí pomáhat biskupům. Tento plán očividně nevyvolal jednomyslné nadšení. Existovali biskupové, kteří byli velmi nedůtkliví ohledně vnějšího zasahování, dokonce i z Říma. Řehoř IX. to vzal v potaz a napsal taktní dopis biskupům jižní Francie vysvětlující svou iniciativu:
„Když vás vidíme ve víru trápení a sotva dýšící pod tlakem těžkých starostí, věříme, že je vhodné rozdělit vaše břímě, aby se vám snáze neslo. Proto jsme se rozhodli poslat mnichy kazatele – dominikány – proti heretikům ve Francii a sousedních provinciích a úpěnlivě vás prosíme, varujeme a nabádáme, abyste je uvítali, poskytli jim svou přízeň, radu a pomoc tak, aby mohli vyplnit své poslání.“
Takto byli dominikáni, a v menším rozsahu františkáni, posláni na místa, kde heretici byli početnější. Někteří odešli do Německa, ale do roku 1367 zde žádný formální soud nebyl založen. Dominikán Alberic byl poslán do Lombardie s titulem Inquisitor hereticae praevitatis – inkvizitor proti proradnosti heretiků. Jeden z jeho nástupců zahynul v rukách heretických davů. Jiný, sv. Petr Veronský, také dominikán a zakladatel inkvizice ve Florencii okolo roku 1245, byl zavražděn heretiky na cestě z Coma do Milána v roce 1252. Být inkvizitorem bylo nebezpečné povolání, protože heretici často měli vliv a moc a byli pohnuti fanatismem a zoufalstvím.
Žádný z mladých dominikánů neměl potěšení ve vyhledávání heretiků v jejich skrýších. Což byla zvláště pravda v jižní Francii, kde kataři, kteří přežili křížovou výpravu proti nim, vedli těžký a houževnatý boj proti novým mnišským soudům. V roce 1234 několik heretiků vyplenilo dominikánský konvent, o osm let později byl zavražděn inkvizitor Arnaud a několik mnichů kazatelů. Dominikáni poté požádali papeže, aby byli zproštěni tohoto úkolu, ale jejich žádosti nebylo vyhověno.
Namísto toho ozbrojené síly katolíků v roce 1244 zlomily odpor katarů dobytím a převzetím hradu Montségur, kde vrazi dominikánů našli útočiště. Bez procesu upálili 200 heretiků jako Mojžíšovi Levité zlikvidovali modloslužebníky. Po tak zjevné smělosti heretiků a následujícím vojenskému úspěchu byla inkvizice světskými autoritami akceptována. V roce 1238 papež poslal inkvizitory do Španělska. Jeden z nich byl brzy otráven heretiky.
Papež ve svých instrukcích emisarům činil rozdíl mezi středověkou inkvizicí a biskupským vyšetřováním a vší jejich předešlou snahou vypořádat se s herezí. Mniši měli jít do města, o němž byla zpráva, že je silně zamořeno herezí, a veřejně vyhlásit, že všichni ti, kdo jsou vinní urážkami proti víře by se měli projevit a odvolat své omyly. Těm, kteří by tak učinili, bylo odpuštěno. Aby rozpoznali ty, kteří tak neučinili, zahájili mniši vyšetřování. Jestliže dva svědci svědčili, že někdo je heretik, pak byl předveden k soudnímu řízení. Mniši pracovali ve spolupráci a se souhlasem místního biskupa. Neexistuje v této době žádná zmínka o používání mučení.
Papež Řehoř zamýšlel využít novou instituci a náboženské řády jako pomoc biskupům při plnění svých povinností. Inkvizitoři měli být odborníky v teologii a ne politiky nebo vojáky tak, aby uměli rozlišit, kdo je pravým katolíkem a kdo ne. Když se taková otázka rozhodla, Církev měla svobodu v tom buď se s heretikem usmířit, nebo ho exkomunikovat, a v tom případě ho předat světské moci, aby se na něj upotřebil obvyklý trest za velezradu.
Jako Mojžíš ve Starém zákoně, Řehoř IX. toužil uchránit Boží děti před omylem. Jako Mojžíš nařídil, aby byl se vší přičinlivostí proveden výslech nebo vyšetřování (inkvizice), a požadoval svědectví alespoň dvou svědků. Jako Mojžíš trval na tom, že zločiny proti Bohu nemohou být nepotrestány. Zde podobnost končí. Mojžíš v dávných časech neměl zájem rozlišovat mezi kajícníkem a zatvrzelcem, svůdcem a svedeným. Jednoduše nařídil, aby byl provinilec ukamenován k smrti. Základní touhou Řehoře IX. bylo přitáhnout heretika zpět k milosti Boží. Pouze v případech, kdy trval na tom, že zůstane nepřítelem Božím – a tedy nepřítelem společnosti – měl být oddělen od Církve a předán státnímu soudu.
Vyžadovalo to nějaký čas a úsilí, aby organizace začala pracovat v souladu s tím, co si papež přál. Dnes se všeobecně uznává, že inkviziční soudci byli mnohem lepší ve znalosti a uplatňování spravedlnosti než jejich současníci ve světských soudech.
Překlad: D. Grof