neděle 26. října 2014

Posvěcování obětí mše svaté (1942)


Posvěcování obětí mše svaté (1942)
Dr. Silv. M. Braito O.P.
Jedním z největších hříchů křesťanů dnešní doby je nevážnost k nejsvětější oběti mše svaté. Většina lidí nezná pravé ceny mše svaté a nezná přirozeně také nesmírný její význam pro osobní posvěcování duší. Mluvím-li o mystických stavech, o mystické modlitbě, nesmíme zapomenouti na svaté prožívání nejsvětější oběti. Je ze všeho nejdůležitější. Žádná modlitba, žádný úkon, žádné spojování s Bohem ve vnitřní sebranosti, žádné skutky káznící smysly nedovedou samy o sobě tolik dáti, jako spojení s obětí, ve které Ježíš podal sebe nejdokonaleji Bohu, ve které nás právě s Bohem také nejdokonaleji sám spojil.
Stále vám, moji drazí čtenáři, připomínám, že duchovní život znamená co nejdůvěrnější spojování s Bohem. Mystika pak je spojení s vnitřním životem samého Boha s jeho nejintimnější plností.
Ani lidé jinak zbožní nevědí, co mají ve mši svaté. Jsou jí přítomni jaksi pasivně. Modlí se při ní, zpívají při ní. Vinou určitých duchovních proudů odcizilo se mnoho katolíků docela mši svaté. Zpěv, který měl povzbuditi zbožnou spoluúčast, odnáší sentimentálními výlevy mariánských písní zbožnost docela jiným směrem, než toho žádá účast na oběti Ježíše Krista. Mše svatá není nějaká pobožnost, při které se lidé trochu potěší, pomodlí, po případě trochu nudí.
Ale mše svatá má nesmírný význam pro celý náboženský duchovní život. Je středem celého duchovního života, je nejsilnější živinou duchovního života.
Mše svatá je totiž především a hlavně oběť. Jest to zpřítomnění oběti na Kalvarii. Jest to svátostné zpřítomnění oné oběti, kterou Ježíš nabídl již při svém vtělení, kterou uskutečňoval každým svým krokem Mesiáše a vyvrcholil na kříži. Oběť jest totiž podání něčeho Bohu na znamení uznání jeho svrchovanosti. Tak je třeba obojího v každé oběti. I vnitřního oddání se Bohu i vnějšího vyjádření této oddanosti. Svatý Tomáš výslovně praví, že vnější oběť je znamením a projevem vnitřní oběti. Jest totiž oběť úkonem bohopocty, ctnosti nábožnosti. Proto musí to býti výrazem nitra, rozumu a vůle oddaných Bohu. Ale, protože jde o lidi s tělem, kteří ke všemu duchovnímu přicházejí skrze vnější, kteří i nejduchovnější skutečnosti potřebují si nějak vnějším způsobem vyjádřiti, je nutné vyjádřiti také nějak navenek tuto vnitřní poddanost Bohu.
Adam nechtěl obětovati v ráji, proto podal Kristus sebe v oběť naprostou, oběť smrtelnou. Adam nechtěl obětovat nic, co sloužilo k životu, proto podává Ježíš v oběť sama sebe. Adam nechtěl uznati Boha za pána a chtěl vynésti nad Boha sebe, proto se obětuje Ježíš, jehož osoba byla osobou věčného Slova. Adam odmítl Bohu svou poslušnost, proto byl Ježíš poslušný až k smrti.
Kristus se obětoval jednou. To by mu bývalo mohlo stačiti. Ale Ježíšova láska šla dále. Chtěl, abychom měli stále před očima tuto jeho oběť, abychom se s ní mohli spojovati a abychom ji mohli stále a dále nebesům podávat, protože: co bychom podali v oběť po Ježíši, tím méně co bychom podali bez Ježíše? Kristus neodvolal svou oběť. Jeho oběť trvá na věky. Na věky trvá totiž jeho oběť vnitřní, kterou se nabídl nebeskému Otci. A jako trvá na věky jeho člověčenství, třebaže nesmrtelné, trvá jeho oběť také viditelným způsobem. I ona musí být viditelně vyjádřena. A když trvá neviditelná vnitřní oběť, musí trvati i její viditelné vyjádření. To je právě ono zpřítomňování svátostné. Svátostná znamení uskutečňují, co znamenají. Tak uskutečňuje svátostné oddělení těla od krve mysticky ono vyvrcholení a viditelné vyjádření vnitřní oběti Ježíšovy.
Tak stojí před námi viditelně Kristova oběť, jako stojí před tváří Otcovou. Církev přioděla tuto oběť oněch několika slov celou krásou obřadů a slov posvěcených krví mučedníků a láskou vyznavačů, žízní panen.
Vždyť je v lidské přirozenosti podávati oběť Bohu, vyjadřovati nějak Bohu svou poddanost. A co bychom chtěli Bohu podati po Kristově oběti? Vždyť, a na to nesmíme zapomenouti, oběť Spasitelova je tak jeho obětí, jako je obětí naší. Kristus totiž tehdy na kříži podával sebe v oběť spojen s námi, jako hlava celého lidstva, jako hlava nového lidstva, všech těch, kteří touto obětí mají být spaseni až do posledního okamžiku světa. Kristus se obětuje i dnes jako hlava mystického svého těla, totiž všech těch, kteří jakýmkoliv způsobem k němu patří, třeba i jen tak, že mají býti touto obětí spaseni. Oč spíše můžeme vzhlížeti k této oběti my, kteří máme tak blízko ke Kristu, oč ti, kteří jsou v posvěcující milosti, kteří jsou živými údy Těla Kristova! Oběť Spasitelova je nám silou i výzvou. Začnu třeba nejprve výzvou. Kristus na kříži vyvrcholil onu oběť, kterou začal podávati již prvým okamžikem svého vtělení. Již tehdy, kdy se stal člověkem, již tehdy obětoval sebe, již tehdy uznal Otce za nejvyššího Pána, za svrchovaného, který si zasluhuje, aby pro jeho slávu všechno bylo vykonáno a všechno bylo obětováno. Každý jeho pak krok zde na zemi byl obětí, byl vyjádřením oddané, vroucí, synovské lásky jeho k Otci. Každý jeho krok ukazoval: On je hodný, aby proň bylo všechno vykonáno a všechno podstoupeno. Tak byl celý jeho život křížovou cestou. Zvolna, ale jistě směřoval celý jeho život neomylně na Golgotu. Protože byl Ježíš Bohočlověkem, jako bylo všechno u něho nesmírné, nesmírná byla i jeho oběť. Nemohl se zastaviti, pokud nedal Otci vše. Jeho láska byla ukojena, až když vydechl v hrozných mukách na kříži. Teprve tehdy volá: Je dokonáno! Teprve tehdy je consummatum, je naplněna míra. Teprve tím také jsme byli vykoupeni, až nesmírná láska dala všechno, i život lidský bohočlověka.   
Ježíš je tajemná hlava nás, svého mystického Těla. Jaká hanba pro úd být údem zkřiveným, nedorostlým! Jaká hanba pro úd těla Kristova být údem nezdravým. Každý křesťan měl by si býti vědom své povinnosti růsti stále až k věku plnosti dospělosti Kristovy. On musí být naším hlavním vzorem. Pryč se všemi pobožnostmi, které odvádějí pozornost od této ústřední postavy, od tohoto jediného přirozeného, to jest nadpřirozeného středu duchovního života. Kristus je náš život a nic jiného a nikdo jiný. Vše ostatní nás smí a má jenom k němu vésti, ale pak on musí býti naší plností, naším životem, naším hlavním, ústředním, jak jsem řekl, vzorem.
Když tedy Ježíš, hlava naše, stal se obětí, byl obětí celou svou bytostí, i my se musíme podobně státi obětí dokonalou. Obětí naprostou, obětí vším, co jsme a co máme. Celý náš život musí se státi jedinou bohopoctou tím, že se stane jedinou obětí. Onou vnitřní obětí i vnějším vyjádřením této naprosté oddanosti Bohu. Tomu nás nejprve učí mše svatá. Uvědomme si, když jsme přítomni mši svaté, že se tu svátostně podává v oběť ten, jenž byl svatý a dokonalý, jaké oběti byl schopen, a prosme vroucně o hlavní dar při mši svaté, aby nás Ježíš tak spojil se sebou, že i nás učiní jedinou obětí. Prosme vroucně Ježíše, ať i nás naučí tak sebe podávat, jako on podal sebe Otci. Aby nás naučil podávat sebe stále úplněji, stále vědoměji a stále radostněji. Proto podejme sebe při mši svaté, když kněz podává při obětování obětní dary, podejme sebe v oběť Bohu, podejme, ale celou duší, celou opravdovostí všechno, co Bůh bude od nás ten den žádat, vše dobré i zlé, co nás potká, všechny své práce, starosti, pokušení, zápasy. To vše podejme duchovně a vnitřně již při mši svaté. A pak přes den, když nám Bůh sešle onu příležitost oběti, jako dal Abrahamovi, vyjádřeme navenek svou vnitřní oddanost a poddanost Bohu nejvyššímu.
Vždyť nás Kristus nesl ve své oběti na kříži. Je-li pak mše svatá zpřítomnění oběti na Kalvarii, již tehdy jednak byly naše oběti posvěceny, byly vůbec umožněny, jednak také se podávají s obětí Páně na celém světě. Jestliže jsi v posvěcující milosti a v lásce se dáváš Bohu, s obětí Páně se po celém světě rozlévá také tvá oběť. Tak prospěješ nejvíce apoštolům, duším zbloudilým, když spojíš svou ubohou oběť s obětí Kristovou. Dostane se tak tvé oběti nesmírné síly oběti Kristovy.
Ale to není hlavní při mši svaté. Jest to především oběť Ježíše Krista. A tak je nám silou k tomu, abychom mohli podobně se státi jedinou obětí, jako byl Ježíš. Ježíš byl dokonalý kněz, protože nepodával Bohu něco cizího nebo nadbytečného, nýbrž podal sebe a svůj život.
Tak je nám jeho oběť největší silou. A ještě před tím jest především nejdokonalejším uctěním Boha. Když říkáš, že miluješ Boha, musíš to nějak projeviti. A nemůžeš to projeviti dokonaleji nežli podáním oběti dokonalé, oběti Ježíše Krista. Proto nehledej, proto se neztrácej v různých modlitbičkách a pobožnostech. Zde máš bohopoctu nejdokonalejší. Spoj se s ní, spoj se s ní celou svou bytostí. Podávej oběť Kristovu svému Bohu, jemu, nejvyššímu Pánu přísluší klanění a klanění hodné jeho. Ty pak nemůžeš podati jiného dokonalého klanění, než je klanění a bohopocta, kterou podal Ježíš. Pro jeho božskou osobu mělo jeho kněžství a jeho kněžský úkon oběti nesmírnou cenu. A tak nemůžeš podati Bohu nic mimo Krista, nic bez Krista.
Dále, tato oběť je zdrojem svatosti, celé dokonalosti křesťanské. Vždyť v této oběti se zrodilo tvé synovství Boží, na kříži v oběti Páně stal ses dítětem Božím. Na kříži nám Ježíš zasloužil jak toto synovství, tak také všechny prostředky k jeho udržení, k udržení a rozmnožení tohoto nového nadpřirozeného života. Chceš růsti v duchovním životě, musíš růsti z oběti Kristovy, z oběti mše svaté. Ovšem to musí býti přítomnost živá, přítomnost uvědomělá, přítomnost tvého rozumu i tvé vůle, přítomnost celého života, tvých slabostí i schopností, tvých tužeb i tvých úzkostí. Ty musíš otevříti Kristově oběti celý svůj život. S plným vědomím jí jej otevříti.
Takhle se naučíš dávati sebe úplně Bohu, otvírati se mu dokonale. A takhle také on k tobě bude mluviti. Tak to také bude posvěcovati, když se přiblížíš k samému zdroji posvěcení. A zdroj posvěcení je rozhodně ve mši svaté, protože se zde dále podává Kristus v nejdokonalejším úkonu bohopocty. Nechceš-li svatost pro sebe, nýbrž pro Boha, abys jeho oslavil, pak nemáš nic krásnějšího, nic dokonalejšího nežli tuto nejsvětější oběť, která je nejsvětějším, nejdokonalejším úkonem lásky a úcty k nebeskému Otci.
Nezapomeň nikdy, že smysl snahy o dokonalost je oslavit Boha, plniti jeho vůli. Ježíšova oběť, zpřítomňovaná ve mši svaté, jest nejlepším oslavením Božím, nejdokonalejším naplněním jeho svaté vůle. Jestliže považuješ svatost za službu a lásku, nemůžeš míti nade mši svatou. Je-li ti svatost ovšem jen osobním opojením osobní dokonalosti a osobního vychutnávání jakési přítomnosti něčeho mimořádného, neoceníš ovšem mši svatou. Svatým budeš tehdy, až řekneš Pánu celou svou bytostí, všemi svými silami i všemi svými tužbami: Tvůj jsem, ó Pane, celý a naprosto. Pokud toto neřekneš celým přesvědčením a veškerou opravdovostí, marné jest všechno tvé sebeujišťování o prožívání nějaké tajuplné skutečnosti v sobě. Mše svatá pak jest uskutečňováním lásky Ježíšovy, která dala Otci prostě všechno. Proto jen dobré prožívání oběti Kristovy mše svaté dá ti podobnou sílu, aby i tvůj život mohl se státi podobným jediným úkonem opravdové, stále opravdovější a úplnější lásky k Bohu. A až budeš míti tuto lásku, která všechno dává, i Bůh se ti otevře, a také se ti celý dá.
Oběť Kristova zasloužila nám tuto svou lásku, lásku opravdovou a horoucí. Proto je třeba spojovati se při mši svaté s touto silou, abychom i my dovedli učiniti něco podobného za svého života. Nikde jinde není tato síla. Nemyl se, nikde nenačerpáš tuto svatost, která všechno se sebe svléká, která se sebe dokonale vzdává, aby Bůh byl oslaven. A pokud to nemáš, nejsi čistého srdce. A jen čistého srdce Boha viděti budou. V té míře, v jaké se co oběť živenou obětí Kristovou všeho vzdáš, jen v té míře porozumíš hlasu Božímu, ucítíš Boha v sobě, budeš ho vnímati, budeš ho prožívat.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XVII. číslo 8 (1942)
Zpracoval: D. Grof