neděle 26. října 2014

Obnovit vše v Kristu – tradicionalismus a současná katolická kultura


Obnovit vše v Kristu – tradicionalismus a současná katolická kultura
Nikdy jsem nebyl za dobře s některými modernějšími prvky filozofie, které nemají žádné reálné uplatnění, protože jsem v podstatě prostý člověk.  Když pochopím nějakou myšlenku, rád bych také pochopil, jak může taková věc být uvedena do praxe. Tradiční metafyzika naprosto dává smysl, když je aplikací božského, jako např. hierarchie bytí Tomáše Akvinského. Když tedy nedávno biskup Tissier de Mallerais řekl, ať zapomeneme na Druhý vatikánský koncil, strávil jsem další den vymýšlením, jak by se to dalo prakticky a logicky provést.
Když se podíváme na tradicionalistické katolické hnutí jako celek (a já věřím, že to také zahrnuje tradiční východní katolíky, kteří si přejí vrátit řecké/slovanské tradiční zvyky do své liturgie), první otázkou, která mi vyvstane na mysli je, jak toto prakticky zavedeme do zbytku našeho církevního života. Očividně jsme tradicionalisty, protože jsme nespokojení (když to řeknu jemně) s reformovanými obřady Druhého vatikánského koncilu. Jsme nespokojeni se změnami ve vztahu k nauce a hlásání evangelia. Jsme tedy pro to dělat věci stejně, jak je Církev vždy dělala, jsme pro to vnést starobylé do současného světa a obnovovat současný svět, spíše než dělat kompromisy a potkat se se světem na půl cestě.
Otázkou je, jak toto budeme v praxi žít jako tradiční katolíci? Jedním z našich poslání jakožto katolíků je hlásání evangelia.  Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28, 18-20)
Ježíš nám neříká, abychom kázali tridentskou mši nebo abychom kázali studium latiny nebo tradičních svátostí atd., nikoliv proto, že by to nebylo důležité, ale protože je to odvislé od přikázání. Není to prvním a primárním předmětem víry, je to prostředkem dosažení tohoto cíle – ospravedlnění v Kristu. Jsme tradicionalisty, protože věříme, že tyto věci naplňují ono poslání lépe než reformované obřady, jelikož jsou vyzkoušené a pravdivé, kdežto výsledky reformy hovoří samy za sebe (jak bylo hojně a nepřetržitě popisováno zde i jinde).
Jak tedy máme toto poselství Ježíše Krista, poselství lásky, přinášet průměrnému člověku v tomto kontextu? „Hej, kamaráde, běž dnes na tridentskou mši a budeš spasen. Všichni ostatní v katolické Církvi zabloudili, ale my ne.“ To asi nepřinese kýžený účinek. Máme však další problém – průměrná farnost v této zemi, průměrná farnost užívající Novus Ordo není místem pro pěstování katolické víry. Existují zajisté kostely s dobrými konzervativními kněžími, kteří kážou evangelium, ale je pravidlem, že jsou v této zemi výjimkou. Potkal jsem několik kněží, kteří, když jsem se jich zeptal, jak začali sloužit tridentskou mši, odpověděli: „Na studiích jsem poznal jednu víru, a když jsem přišel do farnosti, nalezl jsem tam víru, která se zdála jiná.“ Co se tedy stane, když někdo díky tomu, že s ním hovoříme a že se za něj modlíme, konvertuje ke katolické víře, pak je o Velikonocích přijat do Církve ve farnosti „sv. Klauna“, kde kolem něj tančí liturgické tance v trikotu při ujeté hipisácké hudbě a vytleskávání? Ten člověk si pravděpodobně bude myslet, že skončil v nějaké sektě a to za předpokladu, že pochopil víru po měsících od obřadu přijetí dospělých do Církve, kde se dozvěděl, že eucharistie je jen symbolem a biřmování znamená stát se v Církvi „dospělým“.
Proto je povinností nás tradicionalistů pomoci lidem nalézt pravou víru. Jak? Nejdůležitější věcí je tradiční farnost, kde se člověk může těšit z tradičního svátostného života. V kontextu plného svátostného života a silného společenství tradičních katolíků může tento člověk prožívat tradiční svátosti a tímto způsobem být evangelizován.
Za druhé musíme my tradiční katolíci být dobrými katolíky. Musíme být příkladem světla v temnotě. Musíme být zbožní, mravní, dobře znát Písmo sv. a církevní nauku a nadto musíme být pozitivním příkladem víry. Co se stává, a nemusí to být nutně neospravedlnitelné, je, že tradiční katolíci zahořknou kvůli nějakému potřeštěnému biskupovi, který začne pronásledovat tradiční katolíky nebo kvůli neokonzervativním apologetům, kteří nám říkají, že jsme pomýlení, když skandalizujeme Jana Pavla II., protože se modlil s partou divošských pohanů. Nebo tehdy, když vám biskup řekne, že můžete mít tridentskou mši v zadní místnosti farní školy dvakrát do měsíce bez možnosti křtů, školy atd. Člověk uvažuje nad tím, proč lidé jdou k FSSPX a říkají indultu „inzult“. (Článek je z roku 2006 před vydáním motu propria Summorum  Pontificum – pozn. překl.) Jsme už unaveni tím, že nám odpírají křty, svatby, pomazání v tradičních ritech atd. Takže se rozzlobíme, rozlítíme a je velmi smutné, že tyto případy říkají neokonzervativnímu návštěvníkovi tradiční mše mnohé. Činí to na ně dojem, že my všichni nejsme šťastní a nakonec nás oni napraví. Samozřejmě, že to tak není, ale vypadá to tak.
Světci ve svém životě mnoho trpěli, ale byli plní radosti. Dokonce i sv. Johanka z Arku, které podplacení duchovní ve službách Angličanů odepřeli svátosti. My také trpíme, že nám berou náš tradicionalistický život a pronásledují nás samotní pastýři, kteří by nás měli bránit, dokonce v jisté době v minulosti i sám papež. Tradiční latinská mše, texty, breviář to jsou klenoty katolické víry a my jsme jejich držiteli, máme k nim přístup, máme kněze, kteří je kážou, musíme být plni radosti a být příkladem pro ostatní. Svatému Františkovi se přisuzuje výrok (ačkoliv většina badatelů říká, že jej neřekl): „Vždy kázejte evangelium, a bude-li to nezbytné, užijte slova.“ Ať už to řekl nebo ne je nepodstatné, je to skvělé rčení.
Abychom skutečně obnovili katolickou kulturu a obrátili lidi na pravou víru, musíme začít u sebe. Samozřejmě, že papež učinil pobuřující věci, mnoho biskupů a kněží odpadlo od víry a dále odpadají, ale my také. Hřešili jsme, uráželi jsme Našeho Pána a máme stejnou vinu. Možná jsme se nemodlili s pohany (narážka na vystoupení Jana Pavla II. v Assisi v roce 1986. – pozn. překl.), ale chodíme na pohanské filmy? Pobuřujeme tím, že děláme věci, které by tradiční katolíci neměli dělat, a tím zesměšňujeme víru? Skutečná reforma začíná před zrcadlem.
Překlad: D. Grof