neděle 26. října 2014

Obětování v mystickém těle (1939)


Obětování v mystickém těle (1939)
Jak se spojiti s obětí mše svaté
P. Reg. Garrigou-Lagrange O.P.
Svatý Pavel nám podává podivuhodné tajemství dokonalosti v podivuhodném textu své epištoly k Efeským V. 2.: Následujme příkladu Krista, který nás miloval a vydal sebe sama Bohu za nás jako oběť a podání líbezné.
Uskutečníme tento ideál lásky, který jest nám předložen, tehdy, když se spojíme s jeho obětí a když jej budeme následovati ve svém životě. Jak se máme stále důvěrněji spojovati s obětí mše svaté, abychom z ní žili a následovali Krista v jeho oběti?
Je třeba proto rozjímati o životě svatých, kteří se stále těsněji spojovali svou osobní obětí s obětí Ježíše Krista, která stále žije v srdci jeho, jenž je hlavní kněz ve mši svaté.
S obětí, kterou nepřestal Ježíš podávati sebe, byla ze všech nejdokonaleji spojena Maria za svého pozemského života. Toto sebeobětování bylo v jejím srdci již v Betlémě, pak ještě více při obětování ve chrámě, kde slyšela Simeona o svých bolestech ve spojení s obětováním a posláním Ježíše Krista. Rovněž za útěku do Egypta a potom v tichém domě nazaretském. Posléze pak za stále rostoucích těžkostí veřejného života Kristova, když viděla, jak na Krista farizeové zanevřeli a hlavně u paty kříže. Obětovala svého Syna, zatím co on sám sebe obětoval za nás. Obětovala se tak sama za nás s ním a v něm skrze něho.
Maria nepotřebovala za nic svého zadostučiniti, když byla bez poskvrny počatá. Ale pro nás se spojila se strašným utrpením Páně, s jeho ponížením, pro naše spasení. Spojila se s obětí Kristovou více než kdokoliv jiný, více než velcí apoštolové, mučedníci, stigmatisovaní podle plnosti své milosti a lásky, kterou přijala, takže zasloužila názvu Spoluvykupitelky a obecné Prostřednice s Ním a skrze něho.
Maria nepřijala kněžské nezrušitelné znamení, ale přijala, jak dí krásně Olier, plnost kněžského ducha, jenž jest duch Krista Vykupitele.
Jak se spojovala Maria s obětí mše svaté, která byla před ní sloužena? Nemohla proměňovati podstatu chleba v podstatu těla Kristova, ale chápala dokonale, že tato oběť, oběť našich oltářů, zpřítomňuje v podstatě oběť na kříži, připomínajíc mystickým a svátostným obětováním ono obětování krvavé. Maria pochopila dokonaleji než kdo jiný, že hlavním knězem u oltáře jest náš Pán stále žijící, jenž se stále obětuje a přimlouvá za nás, když nám přivlastňuje ovoce svých zásluh. Maria viděla v tomto pokračování vnitřního obětování Vykupitele stále živého v nebesích a zpřítomněného na oltáři, viděla v něm spojení nebeského klanění a díkučinění s oním Církve bojující.
Maria spojovala se svátostným obětováním obětování svého srdce, šlechetné přijetí všech bolestí, které cítila v době rodící se Církve, jíž začínala doba třistaletého pronásledování. Svatá Panna obětovala se dále jako pod křížem, jehož vzpomínka živě tkvěla v její duši. Obětovala se pro rozšíření království jejího Syna, jejž zúrodňovala svou modlitbou a duchem oběti. Dvanáct apoštolů bylo jejími zvláštními miláčky. Sledovala je duchovně na všech jejich apoštolských cestách. Obětovala se za duše pokoušené, za duše zkoušené, aby vyprosila sílu mučedníkům.
Maria byla až do smrti spojena s vykupitelským dílem Kristovým, a proto také byla spojena s jeho slávou v den svého nanebevzetí. Tak se stala Jím a skrze Něho Prostřednicí obecnou, která prosí za nás vyslýchajíc naši prosbu, aby prosila za nás hříšné.
Po příkladu Mariině kněz, který jest účasten na kněžství Kristově, má si připomínati, že Kristus jest zároveň i obětí i obětníkem a že má býti také účasten v míře, kterou mu Prozřetelnost určí na stavu oběti našeho Spasitele, že má totiž pracovati na spáse duší týmiž prostředky, kterými Ježíš pracoval a mezi nimi jest – kříž.
Spasitel obracel se ke všem, když pravil: Chce-li kdo za mnou přijíti, nechť se vzdá sám sebe, nechť bere denně svůj kříž a následuje mne. Tato slova řečená pro všechny křesťany, jsou řečena zvláště pro kněze, pro toho, jenž jest pastýř duší a jenž má umět obětovati i svůj život za své ovečky.
Tak to pochopili velcí biskupové, kteří kladli svůj život za dob velkých pronásledování. Tak to pochopili svatí kněží jako svatý Bernard, svatý Dominik, svatý Karel Boromejský, svatý Filip Neri, svatý farář Arský, jenž obětoval svá utrpení, když obětoval přesvatou krev Páně.
Když mluvíme o osobním obětování ve spojení s obětováním Ježíšovým, jest třeba mysliti zvláště na oběť mučedníků. Mučedník obětuje svůj život raději, než aby zapřel svou povinnost. Tak je mučednictví úkon ctnosti síly ve službě víry a lásky Boží; jest to největší znamení lásky. Mučedník raději obětuje svou krev Bohu a tato krev spojená s předrahou krví Kristovou stává se velmi plodnou. Z ní vyrůstají nová pokolení věřících.
Za prvá tři století pronásledování zúrodnila krev mučedníků zemi a zplodila nesčíslná obrácení. Počet obcí křesťanských rostl s počtem mučedníků. Totéž uvidíme velmi brzo v Rusku a ve Španělsku.
Posléze se spojuje s nekrvavou obětí denní obětování bolestné všech těch, kteří nesou nadpřirozeně své kříže v trpělivosti a v lásce ve spojení s Naším Pánem. V nich se uskutečňuje, co psal svatý Pavel Kolosským I., 24.: Jsem plný radosti ve svých utrpeních a doplňuji, co chybí z utrpení Kristových ve svém vlastním těle. Nic nechybí utrpení Kristovu o sobě samém vzatému. Jeho utrpení mělo nekonečnou cenu, ale chybí něco rozlévání se Kristova utrpení na nás, na jeho mystické tělo, jímž jest Církev. Ve mši svaté není jeho obětování již bolestné, ale přece má trvati bolestné obětování v mystickém těle Kristově až do konce světa. Tak jak to řekla jedna služebnice Boží (Marie Francoise de Jésus): „Mystické tělo Kristovo nemůže býti bez utrpení jako naše oči bez slunečního světla. Zde, čím jest nějaká duše bližší Bohu, čím více ho miluje, tím více jest zasvěcena bolesti.“
Pro tyto duše má oběť mše svaté, s nímž spojují svá utrpení snášená s láskou, pro ně má mše svatá velkou cenu. Chápou, že je třeba pokračovati v záchraně lidí týmiž prostředky, kterými Ježíš je zachraňoval, s ním, jím a skrze něho! Tak doplňují svým způsobem svátostnou oběť mše svaté, podávajíce mu člověčenstvo, kde by mohl On jako hlava tajemného Těla dále trpěti za hříšníky. V tomto smyslu jest Kristus v agonii až do konce světa. V údech tajemného Těla Kristova. Je to útěchy plná myšlenka, že Spasitel teď již nemůže trpěti a že my můžeme trpěti na jeho místě, abychom s ním a skrze něho zachránili duše.
Proto spojujeme svá utrpení při oběti mše svaté, svá utrpení denní malá či velká. Chápeme, co řekli o tom velcí theologové: Kristus, hlavní kněz oběti mše svaté dále se podává v oběť a podává také celé své mystické tělo v oběť a hlavně lásku všech těch, kteří trpí a kteří nejvíce trpí. Toto sebeobětování spojené s obětí mše svaté má záslužnou cenu, cenu zadostiučinění, díků či prosby. Tato oběť, když pokračuje celý den všemi pracemi a bolestmi a starostmi, jest jakoby vyzařování mše svaté a svatého přijímání, jež nás učinilo účastny nejtajemnějších citů Krista kněze a oběti.
Takové má býti naše osobní sebeobětování při mši svaté spojené s obětí Páně, abychom prožívali tuto oběť a abychom měli na ní stále větší část, aby tak údy mystického Kristova těla byly stále lépe spojeny se svou Hlavou a žily z ní a s ní.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIV. číslo 6 (1939)
Zpracoval: D. Grof