sobota 25. října 2014

Obětování stále žijící v Kristově srdci (1939)


Obětování stále žijící v Kristově srdci (1939)
P. Garrigou-Lagrange O.P.
Jak to říká svatý Augustin, duší vnějšího apoštolátu je vnitřní obětování, vnuknuté láskou k Bohu; je zároveň klaněním, prosbou a díkůčiněním. Jako myšlenka je duší vyjádřeného slova, jako láska je duší vydávaného svědectví, tak vnitřní obětování je duší oběti vnější, která bez něho by neměla naprosto žádnou cenu mravní ani náboženskou. Bez něho by byla jako oběť Kainova: mrtvolou Božího kultu. To je ráz modlitby farizejské. Připomeňme si, co oduševňovalo oběť Kříže, abychom lépe pochopili oběť mše svaté. Nesmíme jistě přehlédnouti vnitřní úkon celebrujícího kněze, ale především nechť se naše myšlenky obrátí ke knězi Nejvyššímu.
Duch oběti kříže.
Pán Ježíš řekl (Jan X. 11-18): Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává život za ovce své.... Proto miluje mne Otec, že dávám život svůj, abych jej zase přijal. Nikdo neodnímá ho ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dáti a mám moc jej zase vzíti. Příkaz tento dostal jsem od Otce svého.“ 
Totéž lze číst u svatého Matouše, XX, 28 a u svatého Marka, X, 45: Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal život svůj na vykoupení za mnohé.“
Obětování, sebedarování je duší oběti při poslední večeři: „Toto jest tělo mé...toto jest krev má...která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. (Mat. XXVI. 26-35, rovněž Mark a Luk.)
Modlitba v getsemanské zahradě a oběť na kříži jsou nejvyšším vyjádřením lásky k Bohu a k duším. „Větší lásky nemá nikdo nad tu, aby kdo položil život svůj za své přátele. (Jan XV., 13) Ježíš dává svůj život i za nepřátele a za své katy a ještě se za ně modlí. Jen kvůli nim zcela se vydává na utrpení, kterému jinak mohl zabránit, a umírá se slovy: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. Dokonáno jest!“ Hle, co znamená obětování na kříži!
Duch oběti kříže je vyjádřen svatým Pavlem. (Ef. V, 2) Buďte tedy následovníky Božími, jako dítky milé a žijte v lásce, jakož i Kristus miloval nás a vydal sebe sama za nás v dar a oběť krvavou Bohu k vůni líbezné.
Též svatý Tomáš vyjadřuje tuto myšlenku, když mluví o tajemství Vykoupení (III, q. 48,2): ten dostičiní za urážku, kdo podává uraženému věc, již ten stejně nebo více miluje, než nenávidí urážku. Kristus pak, když trpěl z lásky a poslušnosti, podal Bohu něco většího, než toho vůbec vyžadovala náhrada za urážku celého lidstva. A tak utrpení Kristovo bylo nejen dostatečnou, nýbrž nadměrnou náhradou za hříchy celého lidstva, podle toho I. Jan II. 2.: On jest obětí smírnou za hříchy naše, ale nejen za hříchy naše, nýbrž i za hříchy celého světa.
Duší oběti na kříži je láska, která vnukla Kristu, aby se obětoval! Tato láska byla zároveň úkonem vůle lidské, která z nestvořené Osoby Slova čerpala nekonečnou cenu pro své úkony a zasloužila nám tak spásnou milost. Byl to úkon theandrický, božský zároveň i lidský. Lidský, poněvadž vycházel z lidské vůle Ježíšovy. Božský, poněvadž zároveň vycházel z osoby Boží. Byl to dobrovolný čin vtěleného Božího slova, dokonalé sebedarování, nejvyšší celopal, jaký lze si vůbec představiti.
Boholidský úkon lásky, který oduševňoval celý pozemský život Ježíše Krista, byl až do chvíle smrti záslužný. Dokud Ježíš nedospěl k cíli svého pozemského života, pokud byl poutníkem, viator et comprehensor, potud nám získával zásluhy. Po smrti skončilo pro něho období zásluh, jako jednou pro nás skončí s posledním naším dechem. Zmizela však z duše Ježíše Krista láska k hříšníkům, jakmile zemřel? Přestalo klanění? Přestalo díkůčinění? Nemodlí se již více? Není již Veleknězem oběti mše svaté?
Duch oběti mše svaté.
Nikdy neztratíme s mysli tu velkou pravdu, že Ježíš je sám hlavním obětníkem a knězem při oběti mše svaté, právě tak, jako je obětí, skutečně přítomnou na oltáři. Tridentský koncil, přirovnávaje mši svatou k oběti kříže, praví: „Jedna a táž je zde oběť, týž kněz je to, který se obětuje na kříži a který se obětuje na oltáři skrze své služebníky. Pouze vnější způsob obětování jest odlišný.“ Často byla tato nauka potvrzena vnitřním hlasem, který zaslechli služebníci Boží.
Ve středověku i nyní jsou ještě někteří theologové, kteří jsou toho názoru, že Kristus se zde obětuje ne novou přítomnou obětí (actualiter), nýbrž v síle oběti prvé (virtualiter), pokud totiž ustanovil mši svatou, přikázav, aby se oběť vykonávala až do konce světa. – Tento názor drží to minimum, které je nutné, aby člověk právě neupadl do herese. (Je to mínění P. de la Taille, Mysterium Fidei, vysvětl. 9, str. 103, vysv. 23, str. 295. Téhož názoru byl Skotus, skotisté a Amicus.)
Jestliže však někdo nechce připustit jen to minimum, zdá se, že povážlivě zmenšuje skutečnou velikost Kristova vlivu na nás, a to se zdá naprosto odporovati skutečnosti. Dávejme dobrý pozor na slova, která kněz při mši svaté pronáší, a uvidíme, že je říká ne ve svém jménu, ani přesně řečeno jménu Církve, nýbrž ve jménu samotného Krista, jehož je služebníkem, nástrojem, jehož hlasem sám mluví. Při proměňování neříká: Toto je tělo Ježíše Krista, nýbrž: Toto je tělo mé. Hoc est enim corpus meum. To Kristus mluví ústy svého sluhy. Kněz nepřednáší pouze událost, jak se sběhla při poslední večeři; on skutečně v této chvíli slouží Kristu, který obětuje tuto oběť.
Je jisto, že náš spasitel chce dáti proměňujícím slovům transsubstanciační moc ve chvíli, kdy je kněz pronáší, moc a sílu, kterou se mění podstata chleba v podstatu těla a podstata vína v podstatu jeho drahocenné Krve. Svaté Kristovo člověčenství je vědomým nástrojem, spojeným s božstvím k provedení přepodstatnění, ke skutečnému zpřítomnění Kristovu v obětních darech a k rozlití milostí z Eucharistie.
Zároveň pokračuje Ježíš jako člověk a kněz na věky ve svátostném sebeobětování, aby nám bylo připočteno zadostiučinění a zásluhy jeho utrpení. Chce nyní skutečně pokračovati v sebeobětování a ve sdílení svého života našim duším. Naše víra to potvrzuje: Je-li celebrující kněz roztržit ve chvíli proměňování nebo kdykoliv při posvátném obřadu, Kristus roztržitý není. On, jako nejvyšší kněz, proniká svojí svatou duší všechny chvilky obřadu mešního a dává vyzařovati do netušených důsledků veliké účinnosti své svaté Oběti. Dokonce i když kněz je služebníkem nehodným, chce-li sloužiti mši svatou tak, jak ji Kristus Pán ustanovil, mše svatá je platná a má nekonečnou cenu, která pochází z obětovaného Beránka a z velikosti obětujícího Velekněze.
Když sv. Otec Pius XI. ve své encyklice o Kristu Králi píše: Christus sacerdos se pro peccatis hostiam obtulit perpetuoque se offert, vyjadřuje jen obecné církevní přesvědčení, podle kterého Kristus pokračuje v sebeobětování v Eucharistii, aby nám byly připočteny dřívější zásluhy jeho utrpení. (Cf. Dz. 2195.)
Jeho sebeobětování pokračuje i ve svatostánku. Mimo mši svatou však toto obětování je čistě vnitřní, stále hoří v Kristově srdci, není však obětí ve vlastním slova smyslu. K tomu je nutno, aby bylo doprovázeno svátostným obětováním, které je vnějším úkonem, podaným na oltáři ve chvíli proměňování.
Někteří theologové zdůrazňují více vnitřní Kristovo obětování, jiní zase vynášejí hlavně stránku vnější. Je nutno sjednotit obojí, vnitřní skutečnost i vnější znamení, aby zde stála v plném slova smyslu oběť skutečná, která musí býti zároveň vnější i vnitřní, musí býti jediným úkonem veřejného kultu.
Tak bude oběť mše svaté přinášena Kristem Veleknězem až do skonání světa. A až poslední mše svatá bude skončena, nebude již v nebi oběti ve vlastním slova smyslu, neboť nebude zapotřebí znamení, skrývající skutečnost tam, kde celá skutečnost Boží bude zjevena. Bude však věčně dokonávána tato oběť v blaženosti vyvolených, kteří budou žíti s Vykupitelem. Věčně trvající kult bude obsahovat klanění a díkůčinění, jak již ve mši svaté je naznačeno v jásavém Sanctus, Sanctus, Sanctus, zpívaném ke cti Trojjediného Boha. Po skončení světa nebude již oběť prosebná a smírná, nýbrž klanění a díkůčinění věčně budou zníti. V tomto smyslu nikdy nepřestane živé obětování v Kristově Srdci, navždy bude se projevovati, právě tak, jako jeho svatá duše stále bude nazírati v blaženém patření, bude v ní stále horoucí láska k Bohu i k duším blaženým! Tyto úkony jeho duše nelze měřit časem, nýbrž jedinou skutečností věčnosti. Jak napsal svatý Tomáš: Mensurantur aeternitate participata. (I, 4. 10, 0. 3 a 5.)
Jak Kristus v nebi stále se za nás modlí až do konce časů?
Svatý Pavel nám říká: Kristus je vždycky živ, aby za nás orodoval. (Žid. VII. 25.) Jak se tomu má rozumět?
Jisté je, že v nebi již Kristus nezískává zásluh a nepřináší za nás bolestné dostiučinění. Došel k cíli svého poslání, není již poutníkem na cestě k věčnosti. Utrpení i možnost získávati zásluhy ustoupily vznešenějšímu jeho postavení na pravici Otcově.
Ale přestal se též modliti za nás? Jisté je, že nejsvětější Panna a svatí, kteří jsou v blaženosti, nezískávají zásluh a přece za nás prosí; modlí se, aby zásluhy Ježíše Krista byly nám přičteny a na nás v určitém okamžiku uplatněny. Prosíme o to denně ve Zdrávas Maria a v Loretských litaniích. Modlitba v nebi není ovšem toho druhu, jako slzami doprovázené prosby pozemšťanů, jako modlitby Krista v Getsemanské zahradě, ale přesto je modlitbou opravdovou. Proto se odporučujeme do modliteb Marie Panny a svatých.
Někteří theologové řekli, že Kristus v nebi neprosí za nás, nýbrž poukazuje Otci svoje člověčenství a oslavené rány, jako znamení minulých zásluh.
Mnoho ostatních theologů, kteří se opírají o svatého Augustina a svatého Tomáše, vidí v tomto způsobu nazírání velmi ztenčené chápání a ochuzené porozumění slovům svatého Pavla, který praví: „Kristus stále žijící, nepřestává se přimlouvati za nás.“ Říká to dále i v ep. k Řím. VIII. 34, a k Žid. VII, 25: Kristus Ježíš to jest, jenž za nás umřel, ano i z mrtvých vstal, jenž je na pravici Boží, jenž se též přimlouvá za nás.“ – Řekl to i sám Kristus Pán (Jan XIV, 16.): A já budu prositi Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky.
Je to opravdová modlitba. Kristus přimlouvá se za nás, aby jeho minulé zásluhy byly připočteny a uplatněny někomu z lidí, zvláště umírajícím, dokud neztratili plně vědomí. Tato modlitba je jen novým výrazem jeho nekonečné lásky.
Tak to chápe Církev, tak to vyjádřil svaty Tomáš ve svém výkladu v epišt. k Žid. VII, 25: „Kristus v nebesích prosí za nás jako náš přímluvce, když ukazuje Otci svoje člověčenství, které přijal, aby nás spasil, a ve kterém za nás trpěl; přimlouvá se tak za nás, vyjadřuje Otci svoji touhu po naší spáse.
Dále v ep. k Řím. VIII, 34, praví svatý Tomáš: Nynější jeho přimlouvání za nás je vůle, kterou má k naší spáse.“
„Otče, chci, aby, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal.“ (Jan XVII, 24.)
Andělský učitel píše ještě v Theol. Summě II, II, č. 83, 0. II. Modlitba za druhé vychází z lásky. Svatí ve vlasti, čím mají dokonalejší lásku, tím více se modlí za živé, kterým lze modlitbami pomoci. A čím úžeji s Bohem jsou spojeni, tím účinnější jsou jejich modlitby. Je v řádě Boží Prozřetelnosti, že vynikající vlastnosti vyšších, splývají na nižší, jako jasnost slunce do ovzduší. Proto se praví o Kristu (Žid. VII., 25.): Proto také může dokonale spasit ty, kteří přistupují k Bohu skrze něho, jsa vždycky živ, aby za ně orodoval.
Ježíš Kristus v nebesích, v eucharistii a zvláště ve mši svaté prosí za nás, ne že by musel, nýbrž z nadměrné plnosti svého oslavení a z nejněžnější synovské úcty k Otci, kterému tím vzdává pocty.
Svatý Ambrož říká: Zmrtvýchvstalý Kristus stále hájí před svým Otcem naši při; a svatý Řehoř Velký: Kristus po všechny dny prosí za svoji Církev. A dále svatý Ambrož: Kristus jako kněz, modlí se za nás i pokud je naší hlavou; jako Bůh pak nás vyslyší!
Kristus v nebi tedy nemodlí se se slzami, zničen a stráven bolestí a smutkem, jako v Getsemani. Dokonalé spálení oběti již bylo vykonáno. Stále však od té doby prosí, aby plody jeho oběti nám byly připočteny ve vhodném okamžiku, zvláště v hodině smrti.
Vnitřní oběť, kterou stále přináší svatá duše Kristova, jest obětí klanění, prosby a díkůčinění. Nelze je již měřiti pomíjejícím měřítkem času. Je to oběť věčné hodnoty, účastná věčnosti. Není v ní vnitřní přerušení, ani obnovování, je trvalá, stále je v duši Ježíšově, jako je tam blažené patření a láska k Bohu a k duším, která z tohoto pohledu plyne.
Tento vnitřní úkon oběti, stále žijící v srdci Ježíšově, je duší oběti mše svaté. Podstatně je to tatáž oběť, jako oběť kříže, jako je stále totéž Kristovo člověčenství, které trvá na věky, třebas nyní není již podrobeno bolestem a ani smrti.
Tato pravda je povznesena nade všechny theologické diskuse. Jest to pravda, která spadá do svrchovaného oboru víry, pravda, podle které podstata oběti mše svaté je ve svátostném, skutečném a přítomném obětování, které přináší Kristus Velekněz.
Považme, že Kristus, když se takto denně při každé mši svaté Bohu přináší v oběť, spolu i naše obětování přináší před tvář Boží a rozmnožuje tak naše klanění, prosby, smír a díkůčinění Otci.
Shromážděme se pod tuto velikou modlitbu Kristovu, která vyzdvihuje i prosby naše. A jestliže v našich modlitbách není sdostatek pokory, zbožnosti a důvěry, prosme Spasitele, který je naší hlavou, aby doplnil, co chybí nedokonalosti naší, a dal z našeho srdce vytrysknouti modlitbě čistší, modlitbě za nás, za zemřelé, za uklidnění nešťastného světa. Prosme často i o milost šťastné hodiny smrti, sjednocujíce se se všemi obětmi mše svaté, které se právě na celém světě konají. Pomůže nám to v poslední chvíli obnoviti oběť vlastního našeho života ve sjednocení se mší svatou, která prostřednictvím tolika kněží bude sloužena ve chvíli našeho odchodu za světa. Tak zůstaneme sjednoceni s naším Veleknězem na věky. Podle slov svatého Pavla: Vše mohu v tom, jenž mne posiluje. Nikdo jiný mimo Krista nemůže nás spasit a zachránit, nemůže obrátit toho, kdo je ve stavu smrtelného hříchu, a nemůže spravedlivému zajistit vytrvalost a konečné vítězství. Je-li dílem velikého milosrdenství náprava hříšníka, není menší ta dobrota, která spravedlivého chrání a opatruje jej od nákazy zla pro věčnou blaženost. 
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIV. číslo 4 (1939)
Zpracoval: D. Grof