sobota 25. října 2014

Nový katechismus (1993)



Nový katechismus (1993)
Analýza P. Franze Schmidbergera předložená 40 kněžím FSSPX na Výročním kněžském setkání 12. ledna 1993 ve Winoně v Minnesotě.
Toto je nový dokument, který je naprosto odhalující a charakteristický ve svém celkovém vyjádření, že jde o nový Katechismus katolické Církve. Pochopíte, že je to spíše Katechismus koncilové Církve...
Tři funkce katolické Církve jsou teď nakonec publikováním tohoto nového katechismu koncilovou Církví „kodifikovány“. Pro posvěcování duší máme Novus Ordo Missae, pro vedení duší máme nový Kodex kanonického práva, pro poučování duší máme nový katechismus. Můžeme očekávat, že je tento katechismus ve stejné linii jako Druhý vatikánský koncil. A to je.
Musím teď poznamenat, že v katechismu jsou vynikající texty a některé výklady, například znovu se zde mluví o reálné Přítomnosti, transsubstanciaci atd. Inu, udivující věci. Ale tento katechismus především není katechismem ve formě otázek a odpovědí. Nedává žádné definice. Popisuje, vykládá, udává zdroje, ale nejsou zde žádné definice, což je naprosto charakteristické pro modernisty, kteří nechtějí jasné pojmy. Oni nesnáší scholastický systém. To je první věc, která je velmi charakteristická. Druhým bodem je, že v tomto katechismu nacházíme všechny směrnice a ideály Druhého vatikánského koncilu. Tak například ekumenismus (paragraf 819). Je řečeno, že text zde je převzat slovo od slova z koncilu (Unitatis Redintegratio), kde se říká, že Kristův duch uznal za hodná jiná církevní společenství jako nástroje spásy...téhož ducha naleznete, co se týče smíšených manželství (paragraf 1634): „Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu.“ Vidíte tedy ducha relativismu.
Stejná otázka se objevuje s ohledem na náboženskou svobodu (paragraf 2104), který je převzat z Dignitatis Humanae, kde se říká, že člověk má přirozené právo, aby se mu nebránilo při veřejném praktikováni falešného náboženství. To bylo vyhlášeno Druhým vatikánským koncilem a znovu to nalézáme v novém katechismu.
Tento katechismus má humanistické aspekty, například důstojnost člověka. Nikdy předtím v žádném katechismu jsem o tomhle nečetl žádnou kapitolu. V tomto katechismu také na začátku první kapitoly čteme: „Člověk je způsobilý Boha.“ Jestliže se podíváte na tradiční katechismus, bude začínat Vyznáním víry, to vysvětluje, co je víra, a pak je to „Credo in unum Deum.“ Bůh je první. Ale nový katechismus hovoří nejprve o psychologických a filozofických vlastnostech člověka. Prvním aspektem je člověk, nikoliv Bůh.
Co se týče manželství, katechismus odráží Gaudium et Spes z Druhého vatikánského koncilu. Převrací vlastní cíle manželství, když cituje prvně vzájemnou lásku manželů, pak teprve plození a výchovu, místo naopak.
Další udivující věcí je nahlížení mše jako oběti uctívání, velebení a díkůvzdání, ale prakticky ani slovo tu není o smírné oběti. A to je přesně ta dělící čára mezi katolíkem a heretikem.
Je nový katechismus neomylným výnosem řádného učitelského úřadu Církve? Inu, je to totéž jako s Druhým vatikánským koncilem. Jestliže je to Magisterium Ordinarium Církve, je neomylné, pokud je ve shodě s tradicí. A protože vidíme, že zde jsou odchylky v nauce, musíme říct, že v těchto bodech není neomylný. Musíme tedy kritizovat vnitřní povahu tohoto katechismu, stejně jako to činíme u Druhého vatikánského koncilu. Je to přesně totéž. Magisterium Ordinarium je neomylné potud, pokud je ve shodě s tradicí, a týká se tradiční nauky. Existuje-li odchylka, nemůže být neomylné. A tak není neomylným výnosem řádného učitelského úřadu Církve.
Jako doplnění uvádíme v úplném znění bez jakýchkoliv úprav paragrafy nového katechismu zmíněné v textu:
Paragraf 819: Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“ „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve ..: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“. Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a „vybízejí ke katolické jednotě“.
Paragraf 1634: Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou důsledkem skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu může tyto potíže ještě zvýšit. Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost.
Paragraf 2104: „Všichni lidé ... mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ Je to povinnost, která vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí. Nestaví se proti „upřímné úctě“ k různým náboženstvím, která jsou „nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“, ani proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby „laskavě, rozvážně a trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo v neznalosti víry“.
Překlad: D. Grof