neděle 26. října 2014

Naplňuje nová mše představu katolické liturgie?


Naplňuje nová mše představu katolické liturgie?
http://www.vendee.cz/images/clanky/new_mass225.jpg
Obecně vzato je liturgie ritualizovanou modlitbou, tj. oficiální modlitbou společenství, která je schválena autoritou tohoto společenství. V případě katolické liturgie je tu navíc fakt, že je určitým způsobem modlitbou samotného Ježíše Krista, Hlavy lidstva, uskutečňovanou v jednotě s Jeho mystickými členy.
Pokud jde o novou mši, prvek schválení autoritou je jistě přítomen [přinejmenším de facto, pokud ne de iure], takže jakékoliv pochyby ohledně jeho legitimity se musí dotýkat něčeho hlubšího – buďto něčeho, co je protikladné k samé podstatě představy toho, co je modlitba, nebo nějakého nesouladu se statutem modlitby Kristovy.
Každá modlitba má dvojí aspekt – prvotní vzestupný aspekt, jímž se člověk bohopoctou, díkůčiněním, prosbou a pokáním dává Bohu, a druhotný sestupný aspekt, jímž se Boží dary a požehnání vylévají na člověka. Když člověk uznal Boha za Toho, kým je, a uznal Jej za Jedinečného, pokorně, ale s jistotou očekává, že od Boha obdrží ony věci, které může dát pouze Bůh.
Když se člověk zamyslí nad sestupným aspektem modlitby, ihned si uvědomí, jak moc závisí a koresponduje s uvědomováním si Boha ze strany člověka.
  • V bohopoctě člověk uznává dokonalosti Boží, které jsou mu známé rozumem a zvláště vírou – Boží milosrdenství, moc, spravedlnost, moudrost atd.
  • Ve velebení Boha pro Jeho dokonalosti, jak je člověk lépe poznává vírou, uznává také pravdivost Boha.
  • V díkůčinění Bohu Mu člověk děkuje za Jeho dobrotu a milosrdenství, jak je rozumem a zvláště vírou poznává.
  • V prosbě Bohu o požehnání je zakořeněna důvěra, kterou člověk má, když si uvědomuje Boží moc a milosrdenství.
  • Ve snaze člověka získat Boží odpuštění je člověk motivován svým uvědomováním si zla hříchu, dobroty a vznešenosti Boží a své vlastní lidské bezvýznamnosti v porovnání se svým Stvořitelem.
Zde leží první důvod pro nelegitimnost ritu nové mše – neodpovídá lidskému poznání Boha, tj. Božímu zjevení, které promýšlíme v jeho přirozené podobě (skrze stvořené), nebo v jeho nadpřirozené podobě (skrze zjevení). Nový ritus v jistém smyslu uctívá svého vlastního Boha – Boha, kterého neuráží hřích, kterého nezajímá rituální oběť, který málo bere v potaz Svou vlastní fyzickou přítomnost při mši a který klade náboženskou pravdu a náboženský omyl na podobný základ.
Pokud jde o sestupný aspekt modlitby, kterým se na člověka přivolává Boží požehnání, bude ritus modlitby legitimní, pokud disponuje člověka k přijetí těchto požehnání. Na úrovni přirozené víry to bude vyžadovat, aby byl ritus koncipován tak, aby vyvolával postoj pokory, důvěry a kajícnosti. Na úrovni nadpřirozené víry by měl ritus disponovat člověka k aktu víry, naděje a lásky. Na této úrovni se Novus Ordo ritus opět projevuje jako defektní, protože zastírá pravdy víry – skrývá ty prvky věrouky, které odporují ekumenismu nebo modernímu pojetí lidské důstojnosti. Modlitba s takto překrouceným vyjádřením víry jistě nenapomáhá aktům víry, ale spíše jim překáží. To podkopává celé uspořádání nadpřirozeného posvěcování, protože víra je základem naděje a lásky. Dokonce i když promýšlíme přirozenou víru, ritus, který staví do středu náboženské pozornosti člověka a to člověka vyznačujícího se vnitřní důstojností, kterou žádný hříšný akt nemůže ohrozit, může jen stěží disponovat člověka k aktu pokory a kajícnosti. V praxi je vlastně zřejmé, že nový mešní ritus podkopal přirozenou náboženskou úctu věřících.
http://www.vendee.cz/images/clanky/holy_mass_elevation_christ_crucified.jpg
A konečně, celá katolická liturgie je jedinečná ve zvláštním smyslu tím, že je to modlitba Ježíše Krista, Hlavy Mystického Těla. Na straně Krista to vyplývá ze skutečnosti, že Náš Pán je jediným skutečným zprostředkovatelem spásy, jediným Knězem, který kdy Bohu vzdal úkon bohopocty hodný Boha. Na naší straně to vyplývá z našeho včlenění v Krista a naší účasti na Jeho kněžství (aktivní nebo pasivní), kterých dosahujeme přijetím nesmazatelných svátostných znamení. Co lze tedy říci o mešním ritu, který svou ekumenickou orientací nepřímo odmítá jedinečnou zprostředkující roli Krista? Nebo který zastírá obětní aspekt tohoto zprostředkování? Nebo který nepřímo odmítá hierarchii mezi svátostnými znameními, kterými se členové Krista účastní na tomto zprostředkování a mají z něj užitek? Taková liturgie je sama k sobě nepoctivá. Odmítá svou vlastní povahu a lže o své vlastní totožnosti. Objektivně vzato je urážkou Syna jakožto Vtěleného Boha.
Překlad: D. Grof