sobota 25. října 2014

Mohou být sedesvakantisté spaseni?


Mohou být sedesvakantisté spaseni?
Sedesvakantismus je víra, že Petrův stolec je prázdný – že nemáme papeže.  Hlavní blogger Catholic Truth, Martin Blackshaw, komentuje vzestup této hereze v naší době a klíčovou otázkou do diskuze je: mohou ti, kdo lnou k této herezi sedesvakantismu být spaseni?
Martin Blackshaw píše...
Čím víc studuji sedesvakantismus a dopisuji si s lidmi, kteří jej podporují, tím víc si uvědomuji, jak skutečně vážný je tento omyl.
Stejně jako liberalismus Druhého vatikánského koncilu („koncilový“ liberalismus), je sedesvakantismus zcela novou šelmou v katolickém světě v tom, že nic podobného nebylo v dvoutisícileté historii Církve zaznamenáno. Sedesvakantisté se přou, že je to proto, že jde ve skutečnosti o unikátní imunitní reakci Mystického Těla na koncilový liberalismus a tudíž protilékem proti zdroji nemoci samé – antipapeži.
Když však zvažujeme takový argument v paralele k tomu, jak na nemoc reaguje imunitní systém lidského těla, okamžitě nás ohromí podobnost nikoliv s normální imunitní reakcí, ale s agresivní přehnanou reakcí, která nevyhnutelně vede k smrti.
Obvyklá reakce tělesného imunitního systému na nemoc je taková, že bojuje s cizím vetřelcem, aniž by poškodila to, co je normální a nezbytné pro tělesné funkce a zdraví. V případě Mystického těla se toto dá srovnat s tradiční katolickou skupinou, která, zatímco bojuje s přítomnou nákazou liberalismu v Církvi, se zdržuje od útoku na to, co je nezbytné pro přežití těla, v tomto případě Petrovu posloupnost.
Tím se neříká, že koncilní papeži nebyli infikováni liberalismem do stupně materiální (tj. neúmyslné) hereze, a že každý z nich nepotřeboval použití „hojivé masti“ našich modliteb, náš příklad a naši uctivou kritiku v naději na jejich zotavení. Říká se tím, že navzdory současným papežským omylům nebylo nikdy důležitější, aby věřící pevně lnuli ke katolickému principu zavržení hříchu, ale nikoliv hříšníka, protože „kde je Petr, tam je Církev”. (První vatikánský koncil)
Sedesvakantisté naproti tomu trvají na tom, že papežové od Jana XXIII. po současného držitele Petrova stolce jsou uzurpátoři, špatní lidé spojení s ničením Kristovy Církve. Obviňují tyto papeže z formální (tj. úmyslné) hereze, čímž si přisvojují to, co je vyhrazeno samotnému Bohu – souzení duší. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Matouš 7:1
Jestliže přijímáme, což musíme, máme-li zůstat katolíky, že nepomíjejícnost a neomylnost Církve jsou vždy přítomné pouze v Petrově posloupnosti vyhlášené Naším Pánem a skrze ni: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ Matouš 16:18, jak je pak tedy možné, že sedesvakantisté přicházejí s tím, že Petrova posloupnost mohla skončit smrtí Pia XII., aniž by tím byla tato pravda porušena?
Nedokazuje takový způsob myšlení vlastně pouze oprávněnost protestantského tvrzení, že katolická Církev a papežství nejsou založené od Boha? Není to totéž jako říci, že brány pekelné zvítězily?
Dokonce i z praktického hlediska, když zvážíme, že Jan Pavel II. jmenoval 99% kardinálů, kteří volili v konkláve, jež zvolilo Benedikta XVI. za papeže, pak podle sedesvakantismu žádný z těchto kardinálů není kardinál, protože byli jmenováni antipapežem a tudíž nebyli jmenováni vůbec, a tedy neměli kompetenci volit papeže, a tak Benedikt není papežem a neexistuje nyní žádný oficiální orgán, který by zvolil papeže. Chápete jak smrtící sedesvakantismus je? Ďábel je skutečně chytrý.
Zvažte tento příklad. Ve své knize The Sword of Christendom (Meč křesťanstva) dokládá P. Stephen DeLallo (FSSPX), jak komunismus a současný neomezený kapitalismus, ač se zdají navzájem diametrálně protikladné, ve skutečnosti mají stejné architekty a stejný cíl, kterým je svedení duší od Boha skrze materialismus.
Přel bych se o to, že stejné srovnání lze načrtnout mezi koncilovým liberalismem a jeho zřejmým arcinepřítelem sedesvakantismem. Oba podkopávají papežství, i když odlišnými metodami, a nakonec vedou katolické duše k protestantismu. Je to náhoda? Myslím si, že ne. Ještě existuje jedna podobnost mezi koncilovým liberalismem a sedesvakantismem, které si člověk všimne pouze při rozsáhlém styku s obojím. Jejich příznivci vždy začnou obranu své pozice s přátelským úsměvem, několika citáty toho nebo onoho spekulativního myslitele z minulosti a několika argumenty příkladů ze současnosti. Toto se však rychle změní na otevřenou agresi, když jim člověk na oplátku cituje věroučně neporušené věci. Já osobně jsem slyšel některé z těchto lidí vyjadřovat se o svrchovaném pontifikovi takovým způsobem, že z toho stydne krev v žilách.
To mě přivádí zpět k oné agresivní přehnané reakci, o které jsem mluvil na začátku tohoto článku, a upomínce na slova sv. Jakuba: „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ Jakub 1:20.
Jak jen by v tom všem člověk neviděl hřích pýchy? Ukazuje se v koncilové revoluci u těch, kteří si mysleli a stále myslí, že sami ze sebe mohou nahradit neporušené učení světců dvaceti století svými vlastními novotářskými myšlenkami. Také se ukazuje u těch, kteří místo, aby děkovali Bohu za to, že jim poskytl milost tradiční katolické víry, a modlili se, aby druzí také obdrželi tuto milost, zavrhují bez milosti dokonce i Kristova náměstka na zemi.
Měli bychom tudíž chápat, že stejně jako se liberální katolicismus vzdálil od víry dvou tisíc let, tak také sedesvakantismus je skutečně schizmatický.
První vatikánský koncil to vyjasňuje v následujícím prohlášení: „Jestliže tedy někdo říká, že není od samého Krista Pána zřízeno, že blahoslavený Petr má mít TRVALÉ NÁSTUPCE v primátu nad celou Církví, nebo že římský biskup není nástupcem sv. Petra v tomto primátu, anathema sit.“
Bylo to pravděpodobně toto prohlášení, které vedlo zesnulého P. Malachiho Martina k prohlášení, že sedesvakantisté nikdy nepopatří na tvář Boží.
Co je nejznenepokojivější pro kauzu tradičního katolicismu, je to, že zatímco většina tradičních katolíků rázně vzdoruje koncilovým novotám, nevidí nic na tom, proč se vážně zabývat sedesvakantistickou pozicí.
Máme tedy situaci, v níž budou tradiční katolíci potřásat hlavami znechucením nad liberály, kteří podkopávají církevní autoritu, ale budou sympatizovat se sedesvakantisty, kteří přímo odmítají legitimitu papeže. Proč? Protože sedesvakantisté chybují ve jménu tradice.
Kdyby existoval nějaký duchovní prospěch, který by se dal vytěžit ze sedesvakantismu, pak by snad člověk chápal, proč mají lidé sklon svěřit mu své duše. Ale skutečnost je ta, že není nic prospěšného nebo užitečného na tom být sedesvakantistou. Naprosto nic.
Naopak tento zrádný omyl přitahuje správně uvažující duše k nazlobenému, rozkol vyvolávajícímu, negativistickému způsobu myšlení, jehož jedinými plody doposud byl konec mnoha přátelství, ztráta dobrých katolických spisovatelů a kazatelů, kteří podporovali věc víry, a vážné podkopání síly tradicionalistického katolického odporu proti koncilovému liberalismu.
A zde je ještě jeden zajímavý statistický fakt o sedesvakantismu. Každý současný i dřívější liberál se dá získat zpět pro tradici, ale kdo kdy slyšel, že by sedesvakantista odvolal svůj zakořeněný pohled na současné papežství? Proč to tak je?
Zdá se mi, že existují dva důvody tohoto fenoménu. Prvním je pýcha, která vede sedesvakantisty k tomu nepovoleně a neoprávněně soudit duši papeže. Člověk lehce neopustí takový domýšlivý sklon. Druhým je, že tradiční katolíci jsou vcelku připravení na to nechat svého souseda upadnout do tohoto omylu a věřit, že je tento omyl méně škodlivý než liberalismus a za daných okolností vcelku pochopitelný.
Nebezpečí u druhého příkladu je to, že někteří tradiční katolíci neodolají sedesvakantismu a myslí si, že je to přijatelný názor v rámci tradice. Kdyby k nim však katoličtí duchovní promlouvali, jak mají, vyhnuli by se jinak tito katolíci hříchu. Příkladem je Bratrstvo sv. Pia X. v němž je oficiální názor na sedesvakantismus ten, že je to extrémní, schismatická pozice. Přesto jsem si vědom toho, že dokonce i FSSPX má ve svých řadách několik sedesvakantistických kněží, kteří sdílí svůj omyl skrytě, aby nebyli objeveni a vyloučeni.
A vyloučeni by zcela jistě byli, protože psaná instrukce arcibiskupa Lefebvra z roku 1979 jasně říká: „Bratrstvo sv. Pia X., jeho kněží, bratři, sestry a obláti, nemohou tolerovat mezi svými členy ty, kteří se odmítají modlit za papeže.“
Arcibiskup vyloučil devět kněží a seminaristů z FSSPX za to, že sdíleli tento velký omyl. Většina z nich od té doby upadla ještě hlouběji do hříchu tím, že se nechali schizmatickými biskupy vysvětit na biskupy. (V roce 1983 byli kvůli sedesvakantismu z FSSPX vyloučeni Anthony Cekada, Daniel Dolan, Donald Sanborn, Clarence Kelly, William Jenkins, Eugen Berry, Martin Skierka, Joseph Collins a Thomas Zapp. – pozn. překl.) Všichni jsou teď jednotní v jediném poslání, vystupovat proti Svatému otci a vystupovat proti FSSPX. Jeden hřích u těchto zahořklých nešťastníků prostě vede k dalšímu.
Myšlenka na závěr pro všechny, kteří se prohlašují za tradiční katolíky: Je před Bohem stejně tak hřích mlčet v reakci na sedesvakantismus, jako mlčet v reakci na koncilní liberalismus. My katolíci máme povinnost křesťanské lásky ke všem chybujícím duším. Pravá láska si nevybírá.
Překlad: D. Grof