sobota 25. října 2014

Modleme se za blahoslaveného papeže Jana Pavla II. (2011)




Modleme se za blahoslaveného papeže Jana Pavla II. (2011)
Michael J. Matt
2. 5. 2011
Zní to hodně divně, viďte? Ale takové to je v současné katolické Církvi. Ti, kteří v ní stále vytrvali, čelí nejistotě, mnoha otazníkům a nekonečným novotám. Jeden papež dramaticky zjednoduší proces blahořečení a svatořečení a následně jej jeho bezprostřední nástupce a nejlepší životní přítel blahořečí v rekordním čase. Můžeme vinit katolíky z kostelních lavic, že jsou trochu skeptičtí? Někteří se dokonce ptají (vybavujíce si v paměti tuto nesmírně charismatickou osobnost), jestli spěch při blahořečení neměl co dělat spíše s jistým církevním oportunismem než s heroickými ctnostmi.
Kdo ví. Ale mnozí z nás by stále rádi věděli jedno: proč ten spěch? Papež Jan Pavel II. byl mrtev. Jeho duše je buď v nebi, očistci, nebo (Bůh nedopusť) v pekle, a je mu jedno, kdy bude blahořečen. Proč se tedy neřídit pravidly a umlčet tak kritiky?

Pravděpodobně by jeho duše jen získala tím, kdyby blahořečení postupovalo dle obvyklého časového rozvrhu. Konec konců, kdy naposledy nastala doba, kdy jste se mohli modlit za světce! Říká se, že miliony příznivců Jana Pavla II. se za něj modlily okamžitě po jeho smrti v roce 2005, a tak si někteří lidé lámou hlavu nad tím, kolik z těch milionů se nezapomnělo modlit i potom. 
Mojí dceři Isabelle Marii byly v době úmrtí Jana Pavla právě tři roky. Přirozeně trvala na tom, že se za něj onen večer pomodlí a stejně tak každý následující večer. Často přemýšlím, zda by onen dav s transparenty santo subito nepovažoval takovou horlivost za urážku. Byl to konec konců Jan Pavel „Veliký“ – nejvýbornější člověk na zemi. Modlit se za něj i teď znamená zpochybňovat jeho velikost, stejně jako naši.
Naši? Ano, skutečně! Jestliže je otec v očích světa veliký, jeho děti si jistě mohou nárokovat část této velikosti. A nevyjadřoval to, alespoň do určité míry, všechen ten zápal ve stylu santo subito? Kavárenští katolíci, kteří dokazovali svou věrnost pochvalnými pokřiky o papeži, kterého miloval celý svět? Santo subito se stalo čímsi, jako rozhřešovací formulí generace katolíků, kteří se stali známými pro svůj nesouhlas s církevním učením. Křičel-li se tento pokřik dostatečně často a dostatečně silně, překryl mnoho našich hříchů a taktéž mnoho neúspěšných kroků onoho pontifikátu. Vždyť on byl, konec konců, superhvězdou. Jak to vyjádřil jeden z komentátorů, když Jan Pavel v roce 1979 navštívil Irsko: „Byl to rockový koncert s papežem!“
Na druhou stranu, člověk nemusí shledávat nic špatného na našem pobláznění Janem Pavlem II. jakožto celebritou. Chováme se tak, jak je to typické pro narcisy. Všechno to je o nás a této chvíli. Náš papež byl tím nesrovnatelným, protože my jsme nesrovnatelní! Nezáleží na generacích katolíků, které přijdou, a nebudou mít žádný citový vztah k Janu Pavlovi II. a nebudou mít žádný zvláštní důvod nás nazývat „velikými“ poté, co jim naše generace a její vůdčí osobnosti zanechaly dědictví duchovní zkázy. Bezpochyby si pak i oni najdou své vlastní hrdiny.  
Tak to prostě s hrdiny, kteří nejsou prověřeni časem a historií, bývá. John Lennon – kdysi „populárnější než Ježíš Kristus“ (narážka na sebestředné prohlášení Lennona – pozn. překl.) v myslích milionů dnešních fanoušků Lady Gaga ani nikdy neexistoval. Natolik je zapomenut. A tak to bývá, když se televizní kamery odvrátí a média se přesunou k další věci. Žádný člověk není velikým, dokud jej tak nezhodnotí historie, což je důvod proč tolik katolíků zasáhl spěch při blahořečení Jana Pavla II. jako pokus preventivně zvrátit nevyhnutelný verdikt historie nad problematickým pontifikátem, který zanechal lidskou část katolické Církve ve zmatku.
Pro teď je však Jan Pavel II. velikým, protože jej takovým chceme. Vox populi, který je v dnešní době spíše redukován na papouškování vox paparazzi, trvá, jen dokud žijeme a dýcháme. My chceme hrdinu. Znuděni životy, které jsou svázány provazy Volnosti, Rovnosti, Bratrství, klidně přespíme i v kanále, když budeme moci zahlédnout někoho slavného – kohokoliv slavného! – ať je to politik, popová hvězda nebo papež. A když zachytíme pohled jednoho z našich, médii stvořených bohů, možná propukneme v pláč jako ona děvčátka před mnoha lety na koncertě Elvise Presleyho a budeme přesvědčeni o tom, že jsme v přítomnosti božského, aniž bychom dokázali rozlišovat mezi hrubou slávou a skutečnou velikostí. On je náš. My jsme tam byli. Slyšeli jsme jeho hlas. On nás učinil někým. Blahořečte ho! Blahořečte ho!
Není překvapivé, že měl-li Vatikán k dispozici takový kult osobnosti, příliš neplýtval časem a využil ohromnou světovou popularitu Jana Pavla II. k vylepšení jinak stále napadaného obrazu Církve, a že někteří ve Vatikánu bezpochyby rozpoznali zlatou příležitost blahořečit Druhý vatikánský koncil tím, že blahořečí jeho nejproslulejšího syna. Nevadí, že rychlý průběh blahořečení naprosto pominul nepříjemnou historii posledních třiceti let. Nevadí, že pokřiky santo subito jsou, zdá se, méně motivované uznáním věrnosti nauce, ale spíše jakýmsi pubertálním zaujetím celebritou. Jan Pavel II. musí být svatý! My lidé jsme jej za takového prohlásili ve chvíli, kdy umřel. Církev následovala našeho příkladu, protože my to víme nejlépe!
Trvalo čtyři sta let, než byl svatořečen Tomáš More – obr mezi lidmi, kteří za Církev dali vše, byli v opovržení, byli vězněni a popraveni. Dav nebyl na jeho straně. Přesto jeho heroické ctnosti přestály zkoušku času a po staletích trvajícím procesu byl nakonec prohlášen Církví světcem – přesně, jak to mělo být. Do dnešního dne nikdo nepochybuje o jeho velikosti nebo jeho svatosti. Proč? Protože si Církev ve své moudrosti dala na čas, postupovala podle nebeského časového plánu a neponechala zde na zemi žádný prostor pochybám a otazníkům.
Totéž se nedá říci o blahoslaveném Janu Pavlovi II., když se vezme v úvahu jeho pontifikát s vadami a podezřelé uspíšení jeho blahořečení. Není to spravedlivé k němu a není to ani spravedlivé k těm, kteří jej milovali, ani k Církvi. To je politický oportunismus na straně Vatikánu, který je rozrušen kvůli špatné publicitě a nekončících skandálech.
Ale dějiny zaznamenají, že ne všichni katolíci "pluli v proudu" s davem. Jako například těch 5 000 katolíků z celého světa, kteří k 25. dubnu podepsali Prohlášení o výhradách týkajících se nadcházejícího blahořečení Jana Pavla II., které inicioval TheRemnant – byla to malá a skromná iniciativa, která nicméně přitáhla okamžitou podporu po celém světě. Valná většina signatářů připojila slib modliteb podobný tomu, jak to vyjádřil pan Hellner ze švédského Stockholmu, který napsal: „Budu se modlit za duši Jana Pavla II., kterému se kvůli poblouznění lidí nedostalo pomoci a modliteb, které si jako papež zaslouží.“
Prohlášení bylo podepsáno katolíky ze šesti světadílů – kněžími, profesory, novináři, právníky, dělníky a ženami v domácnosti. Bylo přeloženo do francouzštiny, italštiny, španělštiny, češtiny, polštiny a němčiny.
Zvláštní je u této petice zbytku (narážka na název webu, který petici inicioval: TheRemnant – zbytek - má také biblickou konotaci – pozn. překl.) s jakou mírou profesionality pokryl sekulární tisk toto umírněné Prohlášení v době, kdy záleží jen na názoru většiny. O petici byly zmínky v novinách a v internetových článcích na obou stranách Atlantiku, v jižní Americe, Africe a Austrálii. Něco se o ní objevilo ve zprávách na ABC News, USA Today, v AssociatedPress, theCatholicHerald, New York Times atd.
A když se na nás obrátily National Public Radio ve Washingtonu, AssociatedPress v Římě a CanadianBroadcastingCorporation se žádostí o bližší komentář ohledně zrychleného blahořečení, ani jeden z jejich reportérů neměl problém pochopit důvody, proč jsou věrní katolíci znepokojeni. Katolíci byli totiž vždy oprávněně hrdí na uvážlivý přístup při uznávání zázraků a kanonizaci světců, protože světci a zázraky jsou nesmírně řídké a vždy výjimečné případy a protože zrychlení procesu v případě koholiv nebo z jakéhokoliv důvodu znamená riziko, že se tím podpoří skepticismus a podkope důvěryhodnost Církve.
Proč mají neokatolíci takový problém pochopit to, co instinktivně chápou dokonce i sekulární novináři, ať posoudí každý sám. A není to tak, jako by tradicionalisté byli jediní, kdo mají výhrady. Krátký průzkum na vyhledávači Google odhalí širokou opozici v Církvi i mimo ni. Starost měl i konzervativní zakladatel vydavatelství IgnatiusPress P. Joseph Fessio, SJ, ačkoliv není žádný tradicionalista. Pár dní před blahořečením řekl pro NPR: „Vatikán měl ohledně hlavy Církve posečkat. Jako papež je historickou postavou a historické postavy obvykle nezaujmou své místo v historii dříve, než nějaká historie uplyne a mohou tak být posuzovány z většího odstupu.“ (NPR 28. 4. 2011 článek s názvem „John Paul’sRiseTowardSainthood: Going to Fast?”)
Nicméně z vatikánské Kongregace pro záležitosti svatých nepřišla žádná odpověď ani po týdnech od odeslání Prohlášení Angelu kardinálovi Amatovi. Zřejmě je vox populi brán v potaz jen, když zní ozvěnou jako vox vaticanus. Na tom nesejde. Iniciativa TheRemnant nikdy nepředpokládala, že se pokusí nastřádat onen druh palebné síly potřebné k zastavení blahořečení. Šlo především o to dostat do diskuze věcnější úvahy. A k blahořečení mělo dojít za každou cenu, to jsme věděli.
Pouze čas odpoví na to, zda Vatikán bude, navzdory všemu tomu odporu, trvat na tom, že Síň slávy se rozšíří tím, že bude svatořečen papež, který, přes osobní svatost, vládnul Církvi po velkou část období pohoršení a sebezničení v její historii. Konec konců pokřik santo subito není už nic nového. Svatořečení, na rozdíl od blahořečení, však vyžaduje papežskou neomylnost. Vatikán si jistě uvědomuje, že Duch Svatý nedovolí, aby politikaření dosáhlo až tak daleko. Mezitím se modleme za pokoj duše blahoslaveného Jana Pavla II.
Překlad: D. Grof