sobota 25. října 2014

Kořeny pýchy (1943)


Kořeny pýchy (1943)
Jaroslav Durych
Všecko zlé se rodí ve tmě a tma jest vše, co jest mimo světlo. Světlo učinil Bůh; to byl první jeho tvůrčí rozkaz, velmi jednoduchý a prostý k vyslovení, ale nikoliv lehký k pochopení, neboť nepochopili jej ani mnozí z andělů. Dílo stvoření se stalo kamenem úrazu už i rozumu andělskému, tím spíše pak rozumu lidskému a také filosofie se dosti obtížně obírá otázkou, proč Bůh stvořil svět, měl-li jej stvořiti či musil-li jej stvořiti, nevznikla-li dílem stvoření nějaká újma Božské Velebnosti a neplynou-li z toho důsledky dosti dalekosáhlé a temné. Zdálo se, a to nikoliv až teprve kacířům v dobách křesťanských, že Bůh jako bytost, svrchovaně úplná, soběstačná, nemůže míti ani tvůrčí žádosti a že každý úkon, tvořící něco nového vně Božské Bytosti, jest s ní nesrovnatelný. To se zdálo andělům, kteří se oddělili a sjednotili v pekle. Lze předpokládati, že své stvoření už v prvním okamžiku považovali za něco, co netřeba přijímati dobrovolně a beze všech výhrad, neboť považovali to za újmu, že byli pouze stvořeni, nemohouce vzniknouti sami z vlastní své vůle, a že nevznikli tedy z Boha samého jako nějaké jeho větve a výhonky, nýbrž že byli učiněni z ničeho a tudíž v úplné závislosti na Bohu, proti němuž neměli žádné své vlastní právní moci ani možnosti odvolání a nebyli tedy jako Bůh, ani nebyli jeho nepostradatelnými částmi, nýbrž tvorové se všemi příznaky a závazky tvorů. Nad to však měli rozum velmi jasný a osvícený, o jehož dokonalosti si člověk nemůže udělati ani představu, a viděli lépe svou závislost a podřízenost, než jak ji vidí člověk, neboť byli to pouzí duchové. Svým stvořením se octli vně Boha, nebyli tedy uvnitř Něho jako v paláci, nýbrž venku a tam si nemohli zaříditi své vlastní božství, nýbrž byli tam spíše jako sluhové, stojící v předsíni. Ale každá bytost tak či onak touží po svobodě a nerada snáší újmy. Tito duchové pak, kteří jako by ještě na sobě a v sobě cítili žár božského tvůrčího ohně, toužili po svobodě zcela svrchované, ničím neomezené; buď chtěli býti jako Bůh, nebo raději litovali svého vzniku.
My lidé ovšem nemůžeme dokonale pochopiti tehdejší stav odpadlých andělů, neboť jsme omezeni tělem a smrtí. Ale máme pro srovnání jakýsi příklad z lidského života. Stává se někdy, že děti, je-li jim sděleno nepovolaným člověkem, jakým způsobem přišly na svět, pozbudou na dlouhý čas svého dřívějšího blaženého klidu a jsou velice nešťastny. Marně hádají, proč beze své vůle a bez svého souhlasu byly přivedeny na svět a to způsobem, který se jim naprosto nezdá dosti důstojným. Dítě se totiž považuje za jakousi podobu nějakého andílka, postaveného na zemi, a náhle se mu tato představa nejen zhroutí, nýbrž jest vyměněna za představu těžce snesitelnou. Pak nastává melancholie a nechuť k životu, ne-li touha po smrti. A to se u lidí někdy opakuje, zvláště u takových, kteří zatouží po tom, aby vynikli a vyrostli do nějaké výše ať v oboru rozumovém nebo citovém, ať to jsou umělci, objevitelé, filosofové, učitelé, nebo i osoby duchovní; často se totiž octnou v místech, kde se domnívali, že strhnou hvězdu s nebe a místo ní popadli jen svou vlastní žalostnou bídu. Pak cítí zklamání, žalost, hrůzu a odpor ke všemu, k sobě samým a také k Bohu. Neboť člověk touží po povýšení a nechce-li býti právě jako Bůh, přece aspoň chce hodně vysoko. Nezdaří-li se mu to, pak vyčítá, a komu jinému než Bohu?
Prvním kamenem úrazu, z něhož pochází všecko pohoršení, bylo tedy stvoření či přesněji řečeno úkon stvoření sám. Tomu podlehli i mnozí z andělů, ač byli stvořeni jako pouzí a nesmrtelní duchové; tím spíše tedy podléhá člověk, který přichází na svět velmi bídně a žalostně. A tu se již projevuje služebnost tvorstva a vůle Boží. Bůh chce a také vymáhá, aby tvorové přijímali určení, které jim dává, a plnili je podle ustanoveného řádu. Tvor pak to má přijímati a plniti s úplnou odevzdaností do Jeho vůle.              
To by se ovšem zdálo velmi jednostranné a obtížné k vyplnění, kdyby se projev Boží vůle omezoval pouze na to. Nebyl by totiž znám účel a nebyla by patrná Boží láska. Ta se projevila teprve tím, že Bůh sám vzal na sebe lidské tělo, i jeho bídu, i jeho smrtelnost a učinil zadost veškeré pýše, veškerému vzdoru, vzteku a nenávisti všeho tvorstva svou smrtí na kříži. Tím bylo dáno křesťanu vše, po čem srdce jeho prahne. Bůh se učinil člověkem a vydal se lidem na milost a nemilost. A jest ještě mnoho tajemství v tom, co Bůh zamýšlí učiniti s člověkem a jakou slávu a důstojenství připravuje duším svých věrných tam na věčnosti, a nebylo by dobré, kdyby lidé toto tajemství znali už za živa. Ale jisto jest, že Bůh jest veliký ve své moci, ve svých úmyslech a ve svém bohatství, které si nenechává na věky sám pro sebe.
Proto jest třeba přijmouti radostně z ruky Boží vše, i nejtrpčí věci, i to, co se zdá nesnesitelné, a právě v tom spatřovati bezpečnou cestu k slávě věčné, která je nade všecko pomyšlení. A zdržovati se pýchy, ať vychází z čehokoliv, a za nic se nepovažovati. A nedomnívati se, že máme to nebo ono, že máme nadání, povolání, vyvolení a podobné, věci, neboť to všecko se dává a odnímá, nabývá a ztrácí, kdo stojí, může upadnouti a ztratiti vše, jen doufání v Boha má cenu ustavičnou a čím jsme poníženější, tím jistější jest i spasení naše v den nejposlednější.  
Zdroj: NA HLUBINU ročník XVIII. číslo 7 (září 1943)
Zpracoval: D. Grof