sobota 25. října 2014

Katolická nauka o pekle (1938)


Katolická nauka o pekle (1938)
Ch. V. Heris O. P.
Víra učí, že existuje peklo a že je věčné. V symbolu sv. Athanasia, které se modlí kněží v nedělním breviáři, jsou slova: „Kdo život naplnili dobrem, vejdou do života věčného, kdo činili jen zlo, půjdou do věčného ohně. A 4. lateránský koncil prohlašuje: „Všichni povstanou se svými těly ... jedni, aby se dostali do věčných trestů s ďáblem, druzí, aby vešli do věčné slávy s Kristem.“
Stejně je předmětem víry, že jeden smrtelný hřích stačí, aby si zasloužil peklo.
Zavržené čeká trest zatracení spojený s tresty smyslů. Zavržení je zbavení možností k blaženému nazírání. Pokud jsme zde na zemi, jsme milosrdnou dobrotou Boží povoláni k věčné blaženosti v nebesích. Zůstaneme-li věrni Boží vůli, jestliže i po hříchu litujeme chyby a zemřeme ve stavu milosti, věčně budeme v nebi nazírati a radovati se z Boha. Nebe je mírem lásky; je radostí bez mráčku, kde všichni vyvolení sjednocení navzájem v lásce, noří se do zářivého jasu Božího. Peklo je na prvním místě zbavení toho všeho. Zavrženci po odloučení od Boha jsou připraveni o svoje světlo a jejich inteligence neuhasitelně žízní po naprosté pravdě; marně ovšem, protože nikdy nebude nasycena. Odloučeni od Boha, zmrhali zavržení sílu své lásky, kterou nikdy již nebudou mít. Nemilují, a to je jejich nejhroznější trest. Nenávidí toho Boha, který je zbavil své nevypověditelné přítomnosti. Nenávidí všechny, kdo je obklopují. Nenávidí druhy svého osudu, démony, kteří posměchem přispívají k jejich větším mukám, nenávidí sami sebe a nenalézají odpovědi na nic. Nikdy nemají míti pokoje. Ani v inteligenci, ani ve svém srdci. Výčitky svědomí trýzní jejich duši a ničí každou možnost útěchy. Je to stav bez naděje. Stále a nikdy. Stále nenáviděti, nikdy milovati. Stále čekati na světlo, nikdy nevyjíti ze tmy. To je nejstrašnější na trestu zavržených, jak praví všichni theologové. Stěží si to dovedeme představit. Je to trest, který sám o sobě stačí učinit peklo nekonečně děsné.
Tresty smyslů jsou souhrnem muk, které postihují zavržené po stránce citové a smyslové. Jejich hlavním úkolem je to, čemu se říká pekelný oheň. Jejich oprávněnost vysvětluje ta okolnost, že hřích v sobě zahrnuje vlastně dvojí vinu. Jednak je odvrácení se od Boha, jednak je neuvážené a nezřízené vyhledávání stvořených hodnot. Tím, že se duše dobrovolně a vědomě odvrací od Boha, odmítá uznati Jej za svůj cíl a odpírá mu poslušnost, zaslouží si, aby od Něho byla odloučena. Tím, že pak zároveň hledá svoji radost a svůj cíl v hodnotách stvořených a zvláště v radostech tělesných, zaslouží, aby byla smyslovými citelnými tresty zbavena svých potěšení.
V čem záleží pekelný oheň? Někteří následujíce Origena, myslili, že oheň, o kterém mluví Písmo sv. je prostě symbolem, jenž má vyjádřiti intensitu pekelných muk. Všeobecná církevní nauka chápe však tento oheň jako skutečnost, a třebaže není v tom ohledu vydána žádná dogmatická definice, která by činila tuto záležitost předmětem víry, přece je při nejmenším pošetilé smýšleti jako Origenes. Rovněž dekret Posv. Penitenciarie z 30. dubna 1890 zakazuje kněžím uděliti rozhřešení komukoliv, kdo by svéhlavě lpěl na myšlence, že pekelný oheň není skutečnost, nýbrž pouhé metaforické rčení.
Chápe-li se pekelný oheň jako skutečnost, naskytá se druhá otázka, jaký je jeho ráz a vlastnosti. Nic nás nezavazuje k tomu, abychom si ten oheň představovali shodně s ohněm, jejž známe. Staří viděli v ohni jeden ze 4 prvků, které spolu vytváří podstatu vesmíru. Bezpochyby chápali pekelný oheň v téže podobě. My zase víme, že oheň není jedinou podstatou, nýbrž případkovým stavem hmoty, a jeho ráz se mění s růzností této hmoty. Vše nasvědčuje tomu, že pekelný oheň je podstatně odlišný od ohně, se kterým my obvykle přicházíme do styku, a že mezi našimi ohni a jím je podobnost pouze analogická.
Rovněž působení pekelného ohně na zavržené má zvláštní ráz. Tento oheň působí na duše démonů i zavržených lidí tak, že je trýzní. Jak se jeví tato činnost? Těžko říci, jsme tu odkázáni jen k dohadům. Podle sv. Tomáše je pekelný oheň nástrojem v rukou Božích, kterým Bůh zabraňuje myslím jednati jak by chtěly a kterým je zadržuje stále na určitém místě. Mysli jsou jakoby spoutány tímto hmotným ohněm a poznávají, že na něm zcela závisí při své činnosti; jako vězeň zazděný v temné kobce. Až budou duše zavržených při obecném vzkříšení spojeny se svými těly, bude oheň dále mučit též jejich těla, aniž by je zničil nebo strávil. To je vše, co můžeme říci s jistotou o této věci. Zvláštní povaha těchto muk nám uniká. Děsivé popisy u některých kazatelů, fantastické obrazy Dantovy z Božské komedie, na to vše se dívejme jako na symbol, který se chce poněkud přiblížiti skutečnosti. Jisto je, že muka jsou skutečně nadměrně veliká a sv. Tomáš neváhá říci, že intensitou převyšují nejpalčivější bolesti možné vůbec na zemi. Je třeba poukázati na to, že ne všichni zavržení trpí stejně. Tresty jsou úměrné jejich chybám; čím kdo je více vinen, tím větší jsou jeho muka. Uplatní se zde ta věta Písma sv.: „Bůh odplatí každému podle jeho skutků.“
Může býti u zavržených nějakým způsobem řeč o zmírnění jejich trestů? Podle sv. Tomáše milosrdenství Boží se vztahuje i na peklo, neboť Bůh ve své dobrotě dovoluje, aby zavržení netrpěli tak, jak skutečně zasluhují. Zavržení mají si totiž odpykávati ještě časné tresty za všední hříchy a za ty hříchy těžké, které jim byly v tomto životě odpuštěny, ale za něž nemohli vykonat přiměřené pokání. Tyto tresty trvají jen krátký čas a pak mizí. Podstatné utrpení jako následky neodpuštěné viny zůstávají však pořád. Někteří teologové a otcové pojili se k mínění, že Bůh ve svém milosrdenství může ulehčiti tato muka, ale nic z Písma sv. neopravňuje, aby se tomu věřilo. Církev pak, která sama za zavržené již neprosí, dostatečně ukazuje jak se má hledět na taková mínění.
Taková je tedy nauka katolická o pekle. Pohorší mnoho nevěřících i protestantů. Jak by bylo možné, namítá se, aby Bůh, který je milosrdenství a láska, odsoudil takhle duši do věčných muk kvůli chvilkové vině, která trvala snad jen několik okamžiků? Odpovíme na tuto námitku, která kolikrát i katolíky mnoho tíží.
Na prvním místě si uvědomme, že dogma o pekle je tajemstvím, jako všechna ostatní dogmata a že je nepronikneme ani úplně nepochopíme. K tomu bychom museli mít jasný vhled do tajemství božské spravedlnosti, což není nic jiného než tajemství Boha samého, a to je nám nedostupné. Můžeme se nanejvýše odvážit k naději, že zachytíme několik důvodů, kterými osvětlíme jednání Boha se zavrženými.
Na druhé straně, je-li pravda, že jeden smrtelný hřích stačí k zasloužení si pekla, nesmí se zapomenout, že theologové nikdy neučili, že by jediný smrtelný hřích skutečně a nutně nás do pekla zavedl; jakoby Bůh číhal na ctnostného člověka a při první příležitosti, kdy slabý člověk se dopustí těžkého hříchu, aby jej zavrhl. Víme odjinud, samo Písmo sv. to tvrdí, že Bůh nechce smrti hříšníka, nýbrž aby žil. Bůh ničeho nešetřil, aby nás spasil. Dal nám i svého Syna, jenž se stal člověkem, aby pro nás trpěl a nakonec zemřel na Kříži. Ve svém nekonečném milosrdenství nepřestává předcházeti nás během našeho života milostmi, jimiž nás k sobě přitahuje. Je pastýřem plným dobroty, sám hledá ztracenou ovci, a na svých vlastních ramenech ji přináší zpět do ovčince. Je plný otcovské něžnosti, objímá nevěrné dítě a stále upozorňuje jak je ochoten zapomenouti na to, co bylo. Vždyť je mnohem větší radost v nebi, v srdci Božím, z jednoho hříšníka, jenž dělá pokání, než nad devadesátidevíti spravedlivými. Nikdy se neprosí Bůh nadarmo, aby odpustil, utíkáme-li se k jeho lásce. Kající hříšnici řekl Ježíš: „Odpouští se jí mnoho vin, poněvadž mnoho milovala.“ Až do posledního okamžiku našeho života je možné odpuštění od Boha a stačí modlitba dobrého lotra; „vzpomeň si na mne, až budeš ve svém království“, aby Ježíš ihned odpověděl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Pokud jsme na tomto světě, nikdy nad námi Ježíš nepronese definitivní rozsudek. Cizoložné ženě, kterou právě vytrhl takřka z rukou chtivých kamenování, pravil: „ani já tě neodsoudím“.
Neobrátíme-li se po hříchu, znamená to, že si jej přejeme, že odmítáme tu otcovskou něžnost, se kterou na nás čeká Bůh a místo vděčnosti jej tupíme. Co je na tom divného, že tatáž láska, která učinila vše, aby nás spasila, po smrti má neoblomné požadavky. Nikdo si beztrestně nehraje s láskou čistou a žhavou, tím spíše, jde-li o bezmeznou lásku Boha. Přijde den, kdy hříšník řekne Bohu: jdi! A přijde-li smrt, aby zpečetila smlouvu člověka s nenávistí k nekonečnému milosrdenství, Bůh odejde, aby se nevrátil. Pravý důvod odsouzení je zhrzená láska, a tato láska je to, která soudí. To je smysl podivuhodného Dantova výroku o pekle: „Věčná spravedlnost mne vytvořila a věčná láska.“
Ano, jen protože Bůh první nás začal milovat a neúnavně nás svou láskou sledoval po celý náš život, aniž s naší strany obdržel odpověď, na niž měl právo, proto nás láska Boží zavrhuje a navždy nás od sebe vzdaluje. Po smrti patří hříšník věčnosti, kde je vše neměnné, kde se nic z toho, co jednou provždy bylo ustáleno, nepohne. K čemu by také byla nová zkouška? Nepodařila-li se první, bude snad mít druhá větší úspěch? Láska chce být opětována svobodně a ne pod nátlakem jakýchkoliv násilností, sice to pak není láska. Svobodně člověk zhřešil, svobodně zůstává ve svém hříchu, svobodně je zavržen.
Nevyčítejte Bohu, že člověka oklamal, že jej neodvrátil, že jej překvapil ve chvilkové slabosti a ztrestal jej bez možnosti návratu. Smrtelný hřích není stav, v němž by člověk měl pouze zmenšenou odpovědnost. Je to naopak chyba vědomě a uváženě vykonaná proti Bohu; a je-li někdy svoboda člověka zmenšena návalem vášně, nebo nevědomosti, stejnou měrou je zmenšena míra viny. Budeme trestáni věčně jen za viny, při nichž jsme byli opravdu svobodni a ke kterým jsme svolili, plně poznávajíce, že tím urážíme Boha a bouříme se proti němu, a ještě po takovém hříchu, abychom byli věčně zavrženi, musili bychom dobrovolně zůstati v tomto odporu vůči Bohu, odmítati jakékoliv pokání a s rozvahou se odvraceti od volání božské lásky. Nikdo není zavržen jinak, než když se dopustí tohoto hříchu proti Duchu svatému, to jest, když zneužije milosti, kterými byl volán k pokání a dokonale jimi pohrdne.
Pohrdání láskou Boha, který nás stvořil, jenž nás vykoupil, který nás chce k sobě v lásce připojit, to pohrdání je tak závažně těžké, že stěží tušíme hloubku tak neporovnatelné pošetilosti. Takové pohrdání existuje. Pro ně právě bylo stvořeno peklo. Peklo je dílem nekonečné lásky.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIII. číslo 10 (1938)
Zpracoval: D. Grof