sobota 25. října 2014

Hřích (1936)


Hřích (1936)
P. dr. St. Špůrek CSsR.
Hřích a zvláště hřích těžký jest velmi neoblíbenou věcí. Nikoliv hřích jako hřích, nýbrž hřích jako slovní výraz. Slovo hřích nenávidí kdekdo.
Nenávidí je duše nevinné, protože jim připomíná nejhorší obludnost a největší zlo ve vesmíru. Nenávidí je pachatel hříšných skutků, protože kvalifikuje nemoderním způsobem jeho jednání. Nenávidí je ďábel, protože ďábel pracuje ne pod heslem hříchu, nýbrž pod praporem pravdy, dobra a přirozenosti. Na jeho anoncích a na jeho produktech nesmí býti značka „hřích“.
Nenávidí je pedagog, nenávidí je myslitel, protože jim připomíná věci, které překonalo dnešní veřejné mínění…
Mluví se o mravnosti, o problému pohlavním, o divadle, o literatuře, o umění, o tělovýchově, o sportu – a málokdy jest jasně a nebojácně řečeno: To již je hřích! Slovo hřích jest ještě vítanou atrakcí v titulu knihy nebo filmu, jež jednají o „jeho nebo o jejím hříchu“.
Člověk se naučil pohrdati pojmem hřích, poroto pohrdá slovem hřích a pokud mu zbylo něco ze svědomí, nenávidí je…
Dítě si řekne při svodu k hříchu v srdci a snad i nahlas: To je hřích!
I dospělý slyší v srdci hlas svědomí: To je hřích! Zvrhlý však neslyší již tohoto hlasu. Říká si sám: To je přirozenost, právo individua, je to duševní, mechanický, biologický jev. Nic více!
Zvrhlost má ovšem stupně. Jsou lidé zvrhlí, kteří jsou společensky ztraceni a jichž se všichni štítí. Jsou to ti, kteří se dovedou cynicky smáti nad spáchanou vraždou, žhářstvím, podvodem, krádeží atd.
A jsou lidé zvrhlí, společensky naprosto zachovalí a bezvadní, kteří se děsí poškození cizího majetku a ublížení na životě, ale klidně se dovedou chechtati, je-li urážen Bůh hříchy nevěry a hříchy těla.
V čem je příčina tuposti moderního člověka k hříchu?
Je to jeden z důsledků moderního názoru na člověka a na svět.
Sv. Tomáš praví (S. Th. I-II, q. 71, a. 6 ad 5), že na hřích lze se dívati dvojím způsobem: Theologicky a filosoficky. Theolog definuje hřích jako urážku Boží, filosof jako rozumovou zvrácenost.
Kde tedy není myšlenky na Boha, není ani starosti o urážku jeho majestátu, není starosti o hřích…
Kde pak není místa pro zdravou, logickou filosofii a přesné, hluboké myšlení, kde je možné se dopouštěti ve jménu rozumu nejabsurdnějších myšlenkových přemetů, tam nebudí podiv taková rozumová zvrácenost etického řádu, jako je hřích.
Pro člověka, který věří v Boha a věří v Ukřižovanou Lásku, je hřích děsnou skutečností reálního světa, skutečností, jež by byla s to, znechutiti duši všeliký smích…
Ježíš Kristus se prý nesmál. Je to pochopitelné. Od okamžiku vtělení viděl nekonečnou zátopu špíny a hříchu, jež přišel omývati – marně u přemnohých.
Biskup Wittman zamyslil se tak hluboce nad hříchem, jeho zlobou a jeho početností, že se zřekl smíchu a zavázal se k svému podivnému rozhodnutí i slibem.
Ve světle víry jest jediný těžký hřích děsnější příšerou a pohromou, nežli nejkrutější rány a tresty řádu fysického.
Je pln ďábelské zloby. Celý vesmír nevyčerpá plně jeho obsahu… Jen Bůh může dokonale chápati hrůzu hříchu.
Hřích jest vzpourou proti Tvůrci. Tvor se vědomě a dobrovolně rozhoduje, že nechce Boha za svůj cíl, že nechce k němu a že mu nebude sloužiti a obětovati mu své síly. Vědomě a dobrovolně se rozhoduje, že chce místo Tvůrce tvora, místo cíle zastávku, místo nebe zemi, místo lásky k Bohu lásku k sobě.
Každý těžký hřích jest vzpourou. Nemusí však býti vzpourou výslovnou, projevenou nenávistí k Bohu, jak chtěl modernismus. Stačí chtíti něco neslučitelného s láskou Boží, s poslušností k Bohu. Není třeba přímo útočiti proti nebi se staviteli věže babylonské.
Zloba hříchu trestá sebe samu. Neboť hřích těžký jest naprostým přerušením nadpřirozených styků Boha s duší. Je nenahraditelnou ztrátou Boha.
Ve vzpouře bytosti, na níž závisí člověk ve všem jednání, v celém bytí – až do poslední buňky, až do nejslabšího záblesku rozumu a záchvěvu srdce, jest nejhrubší zloba, jaké jest schopno lidské srdce.
A ve ztrátě Boha, nenahraditelné a absolutní, v naprostém ožebračení duše, zmrzačení jejích mohutností, jest nejkrutější tragika, jakou může zažíti člověk…
Tragika jest důsledkem zloby. V hříchu jest obojí nekonečné, poněvadž jedna znamená úder v tvář nekonečné Lásky, druhá znamená ztrátu nekonečného Dobra.
Naturalistický pokrok počítá hřích mezi veteš, starožitnost a přežitek.
Pro katolíka však zůstává vždy tato „privace mravního řádu“ bolestnou realitou, které nemůže přehlížeti pohrdlivým posunkem.
Na lahvích s jedem je zákonem předepsané varování.
Na předmětech s jedem duše zákon nepředepisuje malovati umrlčí hlavu. A přece bylo by toho třeba. Naše kultura a naše civilisace jest prosycena jedem ducha, hříchem…
Ke cti a hrdosti katolíka patří přizpůsobiti i v této věci myšlenky své myšlenkám Božím, nazvati jed jedem a hřích hříchem, nebaliti hřích do staniolu opatrných, neurčitých slov a zaujmout k němu poměr Ježíše Krista, který v zastoupení člověka „ukřižován byl, aby se zničilo tělo hříchu (a to k tomu konci), bychom nesloužili více hříchu“. (Řím. 6, 6)
Zdroj: NA HLUBINU ročník XI. číslo 5 (1936)
Překlad: D. Grof