neděle 26. října 2014

Co to znamená být tradicionalistický katolík


Co to znamená být tradicionalistický katolík
Br. Alexis Bugnolo
Písmo svaté každého katolíka neomylně učí podstatu toho, co to znamená být tradicionalistou. V 2. listě sv. Pavla Tesalonickým čteme: „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ A znova nás napomíná: „Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali.“  (srovnej Jan 20:30; 21:35; 1 Kor 11:2, Tim 1:13-14, 2:2, 3:14; 1 Jn 2:24, Ju 1:17)
Existuje elementární logika nezbytnosti posvátné tradice v katolicismu – historie. Protože jak už před dlouhou dobou svědčil sv. Petr, první papež: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (2 Pt 1:16) A tak, jako je život víc než jen slova, stejně by nebyl správně pochopitelný jedinečný, zcela úžasně nadpřirozený zásah v čase, jakým bylo Vtělení, Umučení Páně, Smrt, Vzkříšení a Nanebevstoupení Jediného zrozeného Syna Božího, bez živého lidského svědectví, předávaného (traditum) lidskou historií.
Tato tradice je tedy posvátná, protože je to křesťanské svědectví věřících ohledně zásahu Jediného svatého v čase. Stejně jako On je, a prohlašoval, že je, Cesta, Pravda a Život, tak Jeho příchod v dějinách umožnil sklizeň víry v Církvi. Tato posvátná víra je vyznáním věčné, trvalé, neměnné Boží Pravdy. Proto je její předávání posvátné; a její podstatný rys v průběhu času neměnný. Věřící katolík je tedy vážně zavázán nejen křtem, ale také povahou samého svého náboženství chránit a zachovávat posvátný charakter tradice.
Pokud by tedy posvátná tradice byla oloupena o svou posvátnost, katolík – jediný, kdo si zasluhuje jméno „křesťan“ – by byl oloupen jak o náboženství, tak o své vlastní jméno. Protože to, co je posvátné, je takovým v důsledku vážné morální povinnosti ochránit to před sekularizací, deformací, proměnou a profanací. A změnou by předávání pochopení pokladu víry jediným autentickým očitým svědkem bylo ztraceno a z katolíka by to činilo někoho, kdo už nadále nevěří stejným totožným věcem, které apoštolové obdrželi od Krista. Proto platí, že pravá povaha toho, co znamená být tradicionalistickým katolíkem je jasně projevená.
Popravdě tedy neexistuje žádný katolík kromě tradicionalistického katolíka; žádný křesťan kromě tradicionalisty. Protestanté vykřikují : „Písmo, Písmo, Písmo!“ Ale ztratili jeho jediný pravý smysl. Zredukovali Svaté písmo na záznam neověřitelné, tedy mytické události. Modernisté vykřikují: „Inspirující, inspirující, inspirující!“ Ale odmítají historičnost toho, co se skutečně stalo. Ale je to tradicionalistický katolík, který zůstává zticha, v té smělosti pokory, který jen touží opakovat svým dětem přesně stejné pravdy, které se sám naučil od svých rodičů, vědom si toho, že dědictví jeho posvátné víry předané posvátnou tradicí, je nenahraditelný poklad, nadpřirozený klenot, jediná naděje ztroskotaného světa.
Pro to být tradicionalistickým katolíkem tedy nestačí dávat přednost minulosti, vychutnávat si sloužení tradičních ritů Církve, těšit se prvotisky knih našich katolických předků, mít a milovat nostalgii po všech katolických věcech dřívějška. Takový druh tradicionalismu je typický pro anglikánskou církev odtrženou od tradice Krista.
Být tradicionalistickým katolíkem navíc neznamená užívat si minulost, ale snažit se v přítomnosti zůstat pevně svázán s Tím, kdo je naší Radostí tím, že uchováme a šíříme totéž stejné identické dědictví, které podává svědectví o Jeho příchodu v čase.
Být tradicionalistickým katolíkem proto není věcí preferencí, ale nutnosti; nikoliv volbou „postranní kaple“ v pluralistické Církvi. Je to nutnost povahy, podstatná forma věřících. Opustit posvátnou tradici je totéž jako přestat být katolíkem; opustit prastaré církevní zvyky a liturgii, znamená přestat být křesťanem, jehož víra pochází z minulosti, bez příměsí.
Modernisté a protestanti jsou v tomhle nevázaní, vždy budou tvrdit a priori, že tradice se zkazila, že tradice potřebuje pročistit a očistit. Jelikož jejich církve nejsou Církví Kristem založenou, ale spíše církví antikrista pokouší se zničit – první z nich zevnitř, druzí zvenku – Mystické Tělo skutečného Krista tím, že napadají její trvalou povahu, jakožto služky posvátné tradice.

Dnes víc než kdy jindy je pro tradicionalistického katolíka nezbytné veřejně pranýřovat Jícen neřesti, který vyvrhnul všechny odporné a zlé argumenty proti Nevěstě Kristově ve snaze rozvrátit, narušit a svést věřící. Touto šelmou naší doby je představa, že je nezbytným úkolem Církve obnovovat sebe sama prostředky očišťující tradice; rozšířeními. Jak mylná je tato lež je patrné z její novosti. Kde v celých dějinách Církve kterýkoliv otec, doktor, světec tvrdil, že je povinností Církve očišťovat její minulost? Ne, spíše všichni prohlašovali, že je povinností Církve očišťovat současnost!
Stejně tak je povinností katolíka nikoliv reformovat Církev obnovováním, ale reformovat sám sebe podrobováním se stálé normě víry – posvátné tradici. Toto šílenství, které sevřelo Církev od vlády papeže Jana XXIII., musí být nahlíženo, jaké je; zcela cizí autentické povaze pravé a historické Církve – zhoubná hnisající infekce, která jako AIDS, redukuje svého hostitele zničením celé jeho imunity na bezbrannou nakaženou mrtvolu. Imunitou Církve jsou tradice, zvyky, disciplína, teologie, nauka, zbožnost, umění, spiritualita, kterou obdržela od Krista skrze apoštoly, a která byla zkrášlena a užívána našimi předky. Toto je prostředkem a dílem posvátné tradice a napadat je ve jménu modernistického/protestantského obrazoborectví znamená ničit památku a šíření jediné pravé víry, mimo níž není spásy (srovnej papež Mikuláš IV., Supra Montem, 17. srpna 1289, předmluva)
Jedinou autentickou normou obnovy tedy není aggiornamentoismus, ale spíše pokání a víra. A tohle mělo být dost jasné otcům Druhého vatikánského koncilu napomínaným, stejně jako my, apoštolem Pavlem: Nepřizpůsobujte se přítomné době, ale změňte se obnovou své mysli.
Z této úvahy  o povaze a podstatě toho, co znamená být tradicionalistickým katolíkem, to jest opravdovým katolíkem, může člověk vidět, že ti, kdo přijímají inovace, jako jsou nová teologie, evoluce, fenomenologie, historicismus atd., buď nikdy nepochopili, co znamená být katolíkem tváří v tvář historii, nebo opustili svou pravou přirozenost v důsledku svodů dnešní doby, zlými vášněmi světa, těla a ďábla.
Je tedy záhodno, aby žádný tradicionalistický katolík nečinil kompromisy. Jak Panna Maria prohlásila v Akitě: Nadejde den, kdy Církev bude naplněna těmi, kdo přijímají kompromis. U toho plakala. A přišlo to – v posvátné hierarchii, v institutech náboženského a kněžského života, ve farnostech, v laických organizacích atd. Vzhledem k přirozenosti katolicismu, jak bylo vidět výše, všichni ti, kdo činí kompromis, již ztratili podstatný rys toho, co znamená být katolíkem a žít jako katolík.  
Proto by měl a musí tradicionalistický katolík připravit svou duši na hroznou pravdu, že až přijde papež obnovitel, bude zbývat jen malé stádo, to jest, pokud Bůh nezaručí mimořádnou milost velkého obrácení světa. Toto On nepochybně slíbil, jestliže papež bude věnovat pozornost tomu, o co požádala Naše Paní Fátimská a zachová se jako věrný syn a s ním všichni biskupové Církve.
Proto je záhodno, aby se každý tradicionalista modlil a činil oběti, protože se to dotýká naprosté podstaty toho, kým je a kým by měl být.
Překlad: D. Grof