sobota 25. října 2014

Co je papežská neomylnost?


Co je papežská neomylnost?
Kdy se uplatňuje?
P. Leonel Franca, S.J.
Jak jsme viděli v předešlém článku, Církev je neomylná. Bůh ji dal poslání zachovávat dědictví pravdy, která musí být po generace předávána neporušená, a učinil jí bdělou a neúplatnou strážkyní. Jedna říše střídá ve víru dějin druhou; teorie se rodí, vzkvétají a hynou; filozofické systémy se střetávají a popírají navzájem. Nad troskami všech těchto lidských institucí stojí vítězně a neomylně pravda, kterou drží a zachovává Neposkvrněná nevěsta Kristova.
Ale v čem spočívá tato neomylnost? Co je jejím autentickým hlasem? Rozum osvícený vírou odpovídá: Pasivně spočívá v celé Církvi, která přijímá pravdy jí předané a věří jim. Aktivně spočívá na její hlavě, Nejvyšším pastýři, římském pontifikovi, jemuž Kristus svěřil poslání utvrzovat své bratry ve víře. Stejně jako život existuje v celém lidském těle, je duše tou, která do něj vnáší tento život a zachovává jej.
Papež je proto neomylný. Toto je jedním z dogmat, která podlí a omezení nevěřící, liberálové a protestanti nejčastěji falšují a zkreslují. Jakmile První vatikánský koncil v roce 1870 definoval papežskou neomylnost, podnítilo to šíření obrovských intrik, výsměchu a pomluv zkreslujících toto dogma.
První věcí, jak vzdorovat takovým protivníkům, je vysvětlovat pravou povahu neomylnosti. Pokud pak těmto nepřátelům zbývá ještě nějaký pozůstatek opravdové lásky k pravdě, uznají bezduchost mnoha námitek vůči papežské neomylnosti, bez ohledu na to, jak nezvratné se mohou na první pohled zdát.
Přečtěme si proto definici Prvního vatikánského koncilu z oficiálního dokumentu, v němž Církev učí svou nauku:
„[U]číme a definujeme jako božsky zjevené dogma:
Když římský velekněz mluví „ex cathedra“ (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou Církví), pak disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou Církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe – a nikoliv na základě souhlasu Církve – nezměnitelné.
Jestliže se někdo – Bůh nedopusť – opováží odporovat této Naší definici: anathema sit.“ [1]
Každé slovo této definice má vysokou důležitost. Vše je dobře zváženo a uměřeno. Z této deklarace se odvozuje pravý pojem neomylnosti: jde o nadpřirozenou výsadu, založenou na božské pomoci Ježíše Krista papeži, aby se nemohl mýlit, když hovoří ex cathedra jako nejvyšší učitel univerzální Církve a definuje, že nějaká nauka ve věci víry a mravů patří do pokladu Zjevení.
Je to výsada, která není papeži dána jako jednotlivci, ale je dána jeho úřadu, jeho funkci. Papež není neomylný pro vlastní výhody, ale ku prospěchu Církve. Ve sféře soukromého jednání je ale papež [také] vystaven omylům rozumu a mravním hříchům.
Jako člověk může být papež učený jako Benedikt XIV., morální jako Řehoř Veliký, výřečný jako Pius IX., ale teolog, spisovatel a kazatel je omylný – s tiárou na hlavě, nebo bez ní. Jan XXII. jako papež odsoudil to, co sám jako soukromý teolog učil ohledně blaženého patření. Ve své poslední vůli vyhlásil jako mylné nebo nepravověrné cokoliv, co mohl [v této věci] tvrdit, když byl teologem. Aby byl papež neomylný, musí skutečně jednat z pozice papeže a chtít uplatnit svou funkci jakožto nejvyšší hlava křesťanstva.
Ale to ještě nepostačuje. Papežství má mnoho funkcí. Papež je také administrátorem, světským králem, politikem a diplomatem. K žádné z těchto funkcí se výsada neomylnosti nepojí. Papež může udělat chyby při správě Církve a jeho politické názory nemusí být nejdůmyslnější nebo nejvhodnější. Katolíci by měli tato rozhodnutí respektovat, nakolik to papežská důstojnost vyžaduje, ale tato papežova rozhodnutí nezavazují aktem víry. [2]
Neomylný je papež jako učitel a dokonce i zde pouze jako nejvyšší učitel, který poučuje Církev. Papežská instrukce adresovaná jednotlivému člověku nebo dopis, v němž oceňuje dílo nějakého autora, nemá takovouto [neomylnou] povahu. Petrův nástupce musí mluvit ex cathedra, musí výslovně a kategoricky deklarovat, že ta či ona pravda patří do Zjevení. Tehdy, a pouze tehdy, je neomylný.
Nadto platí, že v dogmatických bulách nebo oficiálních dokumentech, v nichž papež definuje nauku, nepokrývá neomylnost všechna tvrzení v dokumentu. Úvodní komentáře, přípravné a závěrečné úvahy, které rámují definici, nejsou pokryty neomylností. Pouze definice je neomylná, to jest, pouze slavnostní, absolutní a nezměnitelná deklarace, že nauka týkající se víry a obyčejů patří do Božího pokladu Zjevení.
Pravda definovaná tímto způsobem vyžaduje od věřících akt víry. Odmítat ji nebo zpochybňovat ipso facto znamená opustit společenství Církve a znamená to upadnout do hereze (což je význam slov anathema sit). Toto měl První vatikánský koncil na mysli, když užil slova definovat.
Jak vidíme, dogmatická definice je veřejný, zřídkavý a slavnostní akt, který vzbuzuje zájem celé Církve a proto s ním musí být jasně, nepokrytě a nezaměnitelně obeznámena celá Církev. Daná formulace musí být sepsána s maximální srozumitelností, která u nikoho neponechává ani nejmenší stín pochybnosti. Představovat si papežskou neomylnost jako neurčitou, zmatenou výsadu, kterou může papež užívat, jak je mu libo, aniž by se o tom Církev plně a srozumitelně dozvěděla, znamená být v této věci naprosto nepoučený.
Koncilní definice, která přesně stanovila subjekt neomylnosti, dále se stejnou přesností specifikuje objekt neomylnosti. Výsada neomylnosti se týká pouze otázek víry a mravů – in doctrina fide et moribus definienda.
Kristus vymezil sféru Svého Magisteria na toto: poučovat rozum, který usiluje o nadpřirozené cíle, a vést svědomí při konání mravního jednání. Oblastí církevní nauky je zjevování nadpřirozené pravdy a svatosti ve spekulativní i praktické oblasti.
Shrneme-li to, uplatňování neomylnosti je v podstatě podmíněno těmito dvěma klauzulemi: 1. Papež musí definovat ex cathedra – jak bylo vysvětleno; 2. Objektem definice musí být nauka vztahující se k víře a mravům.
***
[1] První vatikánský koncil, sezení IV, kap. 4.
[2] Ve své pastorační instrukci z roku 1871, náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učili: „Papež není neomylný ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři, a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“ L. Franca, A Igreja, a reforma e a civilizaçăo, str. 162, poznámka 1).
Překlad: D. Grof