neděle 26. října 2014

Assisi? Naděje!


Assisi? Naděje!
P. Yves le Roux
 „Neznám toho člověka!“ Kostky jsou vrženy, zapření je úplné.
Sv. Petr se s rozhodným zaklínáním a zapřísaháním zřekl svého Pána. Hlas služky a jizlivé poznámky těch, kteří jej obklopili, byly dost na to, aby zmohly stále ještě příliš lidskou Petrovu lásku k Ježíšovi. Třikrát zopakoval své zapření, a když se nakonec očima setká s Kristem, tuhne mu krev v žilách. Kdesi v dálce zakokrhal kohout. Tehdy si Petr vzpomněl na slova svého Pána a s hořkým pláčem odešel jako kajícník a obrácený.
„Neznám toho člověka!“ Budou kostky vrženy a zapření naplněno? Jistě. Potřetí zve papež k opakování zapření, tj. k setkání v Assisi.
Kéž jsou hlasy, které mohou protestovat proti tomuto skandálnímu papežskému pozvání, zřetelně slyšitelné a kéž zvou k obrácení, dokud je ještě čas! Takovým hlasem byla petice některých italských katolíků Benediktovi XVI., aby letos v říjnu nejezdil do Assisi. Ale budou tyto hlasy slyšet? Budou schopné překonat ohlušující hlasy stoupenců ekumenismu a náboženské svobody? Bohužel o tom pochybujeme.
 „Neznám toho člověka!“ Tato strašná slova přeletěla staletí. A Petr je znovu opakuje tím, když podporuje tento karneval náboženství, kde Kristus není ničím víc než jedním z mnoha.
Chovat se k Němu takto skutečně znamená, že je neznámý! Kristus není jedním z mnoha, On je Jediný. Zbytek je jen ďábelská maškaráda.
Když užíváme termín „zapření“ a činíme paralelu mezi postojem sv. Petra v domě Velekněze a postojem papeže zvoucího zástupce všech „náboženských tradic“ do Assisi, podtrhujeme tím ztrátu výlučnosti spásy, která náleží pouze Kristu. „Ecce Homo“: jen v Něm můžeme být spaseni.
Poznání tohoto člověka – Člověka par excellence! – by mělo zabránit zvaní jiných, aby se modlili v úctě ke svým „náboženským tradicím“.
Jak bychom mohli skrýt naše rozhořčení, když jsme konfrontováni s takovou výmluvou. Měli bychom se připojit k hlavnímu proudu, ke „stádu“, jehož jedinou politikou je plout po proudu? Jsme silně a dokonce – proč ne? – vášnivě pobouřeni. Nelze jinak, Kristova čest a Církev si to vyžadují.
Ale už nám odtud i odjinud říkají s tónem výčitky, že tento rozhořčený pokřik je nedostatkem úcty k papeži a znamením pýchy. „Jaké máte právo“ – říkají – „dovolit si soudit jej nebo jeho úmysly? Cožpak není tato démonizace papeže důkazem, že máte, přinejmenším latentně, schizmatického ducha?“
Kdo by v této nemístné kritice neviděl odpornou výmluvu, která není hodná takovéhoto tématu? Naši protivníci nám předkládají nicotné subjektivistické důvody, které jsou nepřípadné, když jde o víru. Bylo vždy postojem a bezděčnou reakcí těch, kteří nemají žádný skutečný argument na svou vlastní obranu, zaměňovat úrovně problému a nedávat odpovědi na přesné otázky, které jsou jim adresované.
Papež je původcem tohoto pozvání, které zraňuje Kristovu čest a duše tím, že je směruje k smrtícímu relativismu. To je skutečnost. Politováníhodná skutečnost, jíž hluboce litujeme, ale která se nedá popřít. Poukázat na ni a být rozhořčení neznamená útočit na papeže jako takového a postrádat úctu k němu. Když odsuzujeme postoj sv. Petra na Zelený čtvrtek, naprosto neodsuzujeme jeho hodnost..a nezapomínáme, že my jsme schopni mnohem horších věcí!
Nicméně, není vážnou povinností podřízeného, aby zpochybnil nadřízeného, když jsou jeho chybou v nebezpečí víra a mravy? Na tuto otázku nám odpovídá postoj sv. Pavla, který v Antiochii kritizuje sv. Petra. Naše rozhořčení vyjádřené veřejně a silnými výrazy má za cíl bránit Kristovu čest a chránit duše před smrtelným jedem relativismu, který v nich zabíjí víru. Ale kdo by neviděl, že toto synovské rozhořčení, přinesené až na samotný práh Říma, je také zoufalým pokusem bránit papeže před jeho vlastními liberálními běsy?
Spolu s prof. Robertem Matteim se odvažujeme říci: „ Žijeme dnes v dramatické době, kdy každý pokřtěný musí mít nadpřirozenou odvahu a apoštolskou otevřenost hlasitě bránit svou vlastní víru v souladu s požadavkem světců a bez toho, že by ho podmiňovala „politická korektnost“, jak se velice často děje také v církevních kruzích. Pouze naše víra a ne žádná jiná naše pohnutka nás vedla k odmítnutí Assisi I a II a k tomu, abychom, se vší úctou, vyjádřili Svatému Otci naše obavy kvůli ohlášení blížícího se Assisi III.
Být rozhořčený nestačí. Musíme a chceme nabídnout náhrady. Rozhořčení bez účinné a skutečné vůle činit náhrady našimi modlitbami a našimi oběťmi by bylo jen farizejské lamentování. Povinnost činit náhrady je naléhavá. Je to nezbytnost. Je to známkou svatosti, zvláště v našem odpadlickém století. Je to věrnou ozvěnou mnohokrát opakovaných pobídek Naší Dobré Matky v Nebesích, abychom se obraceli k Bohu tím, že budeme věrní růženci a obětem naší služby, jichž jsme schopni. Být rozhořčení a činit náhrady radostným nabízením našich modliteb a každodenních strastí jsou dva neoddělitelné postoje věrné duše.
Ale toto rozhořčení a tato náhrada nejsou naším konečným postojem v těchto temných časech. Mimo tuto povinnost věrnosti Bohu Mu musíme také vzdávat poctu naší vírou a žít nadějí.
Toto bolestné zapření ze strany nejvyšších autorit Církve nemůže otřást naší nepomíjející vírou v Církev. Naopak, drama, které právě prožíváme kvůli všem těmto po sobě jdoucím zapřením, může jen posílit naše duše při uctívání tajemství Církve, věrné Kristovy Nevěsty, která je z tohoto důvodu povolaná, aby Jej následovala v Jeho utrpení a ztotožnila se s Ním.
„Podle mého názoru je Kristus a Církev jedno a totéž,“ řekla sv. Johanka z Arku se zbožnou přesností. Církev je povolána prožít všechna zastavení Kristovy křížové cesty jedno po druhém. Proto Církev musí ztratit svou formu a krásu tím, že bude pokryta hanbou, kterou byl potřísněn Kristus. A Církev musí, po vzoru svého Pána, utrpět tato ponížení ze strany těch, kdo jsou jejími nejmilovanějšími apoštoly. Skrze toto tajemné, Božské ztotožnění se s Kristem Církev naplňuje své povolání Nevěsty. Díky ponížením, která jí pokrývají, je Církev skutečně obrazem Kristovým.
„Neznám toho člověka!“ Můžeme se odvážit doufat, že toto třetí zapření bude poslední? Spočine papež nakonec pohledem na obrazu Spasitele? Budeme svědky duchovního „quo vadis, Domine“ v papežově duši?
V tomto současném dramatu, a obecněji řečeno v této krizi Církve, si uchováváme pevnou naději. Kristus zvítězí a sv. Petr bude utvrzovat své bratry ve víře, díky Kristově modlitbě za něho. S celou svou duší se sjednocujeme s touto neomylnou modlitbou, aby se hodina jejího naplnění nezpozdila!
Překlad: D. Grof