Annibale Bugnini – hlavní autor Novus Ordo
Michael Davies
„Musíme z našich katolických modliteb a katolické
liturgie odstranit vše, co může být stínem překážky pro naše odloučené bratry,
to jest pro protestanty.“ – Arcibiskup
Annibale Bugnini, hlavní autor nové mše, L'Osservatore Romano, 19. března 1965.
Arcibiskup Annibale Bugnini, který zemřel v Římě
3. července 1982, byl v nekrologu v TheTimes popisován jako „jedna
z nejzvláštnějších osob ve vatikánské diplomatické službě“. Bylo více než
eufemistické popisovat arcibiskupovu kariéru jednoduše jako „zvláštní“. Vůbec
nemůže být pochyb, že celý étos katolicismu v rámci římského ritu byl
hluboce změněn liturgickou revolucí, která následovala Druhý vatikánský koncil.
Jak P. Kenneth Baker SJ poznamenal v úvodníku
vydání časopisu The Homiletic and PastoralReview z února 1979: „Byli
jsme zaplaveni změnami na všech úrovních Církve, ale je to liturgická revoluce,
která se nás všech důvěrně a bezprostředně dotýká.“
Komentátoři všech odstínů teologického názoru
debatovali, že jsme od koncilu prodělali revoluci spíše než reformu. Profesor
Peter L. Berger, luteránský sociolog, trvá na tom, že žádný termín to lépe
nevystihuje a dodává: „Kdyby naprosto zákeřný sociolog, mající v úmyslu
poškodit katolickou komunitu co nejvíc, byl poradcem Církve, stěží by tu práci
provedl lépe.“
Profesor Dietrich von Hildebrand se vyjádřil ještě
daleko otevřeněji: „Skutečně, kdyby se jednomu z ďáblů z knihy C. S.
Lewise Rady zkušeného ďábla svěřilo zničení liturgie, neudělal by to lépe.“
Arcibiskup Bugnini byl nejvlivnější postavou při
provedení liturgické revoluce, kterou popsal v roce 1974 jako „velké
vítězství katolické Církve“.
Arcibiskup se narodil v Civitella de Lego
v Itálii v roce 1912. Byl vysvěcen v Kongregaci misie (vincenciáni)
v roce 1936, deset let konal farní práci, v roce 1947 se stal
aktivním na poli specializovaných liturgických studií, byl jmenován sekretářem
Komise pro liturgickou reformu papeže Pia XII. v roce 1948, poradcem
Posvátné kongregace ritů v roce 1956 a v roce 1957 byl jmenován
profesorem posvátné liturgie na Lateránské univerzitě.
V roce 1960 byl otec Bugnini uveden do pozice,
která mu umožnila vyvíjet rozhodující vliv na budoucnost katolické liturgie –
byl jmenován sekretářem přípravné komise pro liturgii druhého vatikánského
koncilu. Byl hybným duchem při tvorbě pracovní verze přípravného schématu,
konceptu, který měl být předložen k diskuzi koncilovým otcům. Mezi jeho
obdivovateli se o tom mluvilo jako o „Bugniniho schématu“, které bylo hlasováním
ze 13. ledna 1962 přijato plenárním zasedáním liturgické přípravné komise.
Liturgická konstituce, pro kterou konciloví otcové
nakonec hlasovali, byla v podstatě identická s pracovní verzí
schématu, kterou otec Bugnini úspěšně provedl přípravnou komisí přes značné
pochyby ze strany kardinála GaetanaCicognaniho, prezidenta komise.
První exil
Za pár týdnů po vítězství otce Bugniniho byli jeho
stoupenci šokováni, když byl neprodleně zbaven svého místa na Lateránské
univerzitě a na sekretariátu liturgické přípravné komise. Ve své posmrtně
vydané knize La RiformaLiturgica arcibiskup Bugnini obviňuje kardinála
Arcadia Larraona za ten krok, o němž prohlašuje, že byl nespravedlivý a
založený na nepodložených domněnkách. „První exil P. Bugniniho“, poznamenává
(str. 41).
Propuštění tak vlivné postavy jako otec Bugnini se
nemohlo udát bez souhlasu papeže Jana XIII., a ačkoliv důvody nebyly nikdy
odhaleny, musely být velmi závažné povahy. Otec Bugnini byl jediný sekretář
přípravné komise, který nebyl potvrzen jako sekretář koncilové komise.
Kardinálové Lercaro a Bea za něj intervenovali u papeže bez úspěchu.
Liturgická konstituce volně založená na Bugniniho
schématu obsahovala velmi generalizovanou a místy dvojznačnou terminologii. Ti,
kdo měli moc ji interpretovat, si byli jistí, že mají značný prostor vkládat
své vlastní ideje do koncilového textu. Kardinál Heenan z Westminsteru
zmínil ve své autobiografii A Crown of Thorns, že konciloví otcové měli
možnost diskutovat jen o obecných principech:
„Pozdější změny byly mnohem radikálnější než ty, které
zamýšlel papež Jan a biskupové, kteří schválili výnos o liturgii. Kázání papeže
Jana na konci prvního zasedání ukazuje, že neměl podezření ohledně toho, co liturgičtí
experti chystají.“ Kardinál mohl stěží být otevřenější.
Experti (periti), kteří přichystali text,
naplánovali použití dvojznačné terminologie, kterou do něj vložili, takovým
způsobem, aby papež a biskupové nepojali podezření. Anglický kardinál varoval
koncilové otce před způsobem, jakým periti připravili texty způsobilé
„jak pro pravověrný, tak modernistický výklad“. Řekl jim, že má obavu z periti
a děsil se možnosti, že by získali moc interpretovat koncil světu. „Bůh chraň,
aby se to stalo!“, zvolal. Ale stalo se to.
26. června 1966 podal The Tablet zprávu o
vytvoření pěti komisí pro interpretaci a realizaci koncilových výnosů. Členové
těchto komisí byli, jak oznamovala zpráva, vybráni „z větší části z řad
koncilových periti.“
Konstituce o posvátné liturgii byla prvním dokumentem
schváleným koncilovými otci (4. prosince 1963) a komise pro jeho realizaci byla
ustavena v roce 1964.
Triumfální návrat
Gestem, které je jen těžko pochopitelné, jmenoval
papež Pavel VI. na klíčový post sekretáře přesně toho muže, kterého jeho
předchůdce ze stejného místa v přípravné komisi odvolal –
Annibale Bugniniho. Otec Bugnini byl nyní v mimořádné a mocné pozici pro
interpretaci liturgické konstituce přesně tím způsobem, jak to zamýšlel, když
stál v čele její přípravy.
Teoreticky nebylo konzilium ničím víc než poradním
orgánem a reformy, které navrhovalo, musely být schváleny příslušnou římskou
kongregací. Svou Apoštolskou konstitucí Sacrum Rituum Congregatio (8.
května 1969) ukončil papež Pavel VI. existenci konzilia jako odděleného orgánu
a začlenil jej do Posvátné kongregace pro bohoslužbu. Otec Bugnini byl jmenován
sekretářem kongregace a stal se mocnějším než kdy dřív. Byl nyní na
nejvlivnější pozici pro upevnění a rozšíření revoluce, za níž stál jako hybný
duch a princip kontinuity. Formální hlavy konzilia a kongregací, kardinálové
Lercaro, Gut, Tabera, Knox, přicházely a odcházely, ale otec Bugnini vždy
zůstával. Jeho služby byly odměněny jeho konsekrací na arcibiskupa v roce
1972.
Druhý exil
V roce 1974 se cítil schopný pronést svůj slavný
chlubivý výrok, že liturgická reforma je „velké vítězství katolické Církve“.
Také téhož roku oznámil, že jeho reforma vstupuje do poslední fáze: „Přijetí
neboli ´vtělení´ římské formy liturgie do užívání a myšlení každého jednotlivce
Církve.“ V Indii toto „vtělení“ dosáhlo takového rozsahu, že
v některých centrech mše spíše připomínala hinduistické rituály než
křesťanské Obětování.
Pak byl arcibiskup Bugnini, ke zděšení liberálních
katolíků, v červenci 1975, ve chvíli, kdy jeho moc dosáhla svého vrcholu,
neprodleně odvolán ze svého postu. Nejen že byl propuštěn, ale celá jeho
kongregace byla rozpuštěna a splynula s Kongregací pro svátosti.
Desmond O´Grady vyjádřil rozhořčení pociťované
liberály, když ve vydání časopisu The Tablet z 30. srpna 1972 napsal:
„Arcibiskup Annibale Bugnini, který jako sekretář rozpuštěné Kongregace pro
bohoslužbu byl klíčovou postavou v liturgické reformě Církve, není členem
nové kongregace. Přes jeho velké zkušenosti nebyl při jejím plánování ani
konzultován. Doslechl se o jejím vytvoření během své dovolené ve Fiuggi ...
neočekávaný způsob, kterým to bylo provedeno nevěstí nic dobrého pro Bugniniho
linii vyjadřující podporu reformy ve spolupráci s lokální hierarchií ...
Msgr. Bugnini si představoval, že se příštích deset let /jeho/ práce bude
týkat hlavně začleňování místních zvyklostí do liturgie ... Reprezentoval
kontinuitu pokoncilové liturgické reformy.“
Vydání L´Osservatore Romano z 15. ledna
1976 oznámilo, že arcibiskup Annibale Bugnini byl jmenován apoštolským
pronunciem v Íránu. To byl jeho druhý a poslední exil.
Spiklenec nebo oběť?
Brzy začala šeptanda, že arcibiskup byl poslán do
exilu do Íránu, protože papež obdržel důkaz prokazující, že je arcibiskup
zednářem. Toto obvinění vznesl veřejně v dubnu 1976 Tito Casini, jeden
z předních italských katolických spisovatelů. Obvinění opakovaly jiné
časopisy a získalo na věrohodnosti, protože měsíce ubíhaly a Vatikán
neintervenoval, aby popřel obvinění. (Samozřejmě otázka, zda byl nebo nebyl arcibiskup
Bugnini zednář je svým smyslem vedlejší v porovnání s hlavní věcí –
povahou a účelem jeho liturgických inovací.)
Protože jsem si přál vyjádřit se k tomu obvinění
ve své knize Pope John´sCouncil, udělal jsem velmi pečlivý průzkum fakt
a publikoval jsem je v oné knize a mnohem detailněji v kapitole XXIV
jejího pokračování s názvem Pope Paul´s New Mass, kde je dostupná
veškerá dokumentace, která řádně dokládá tento článek. To bylo podnětem poněkud
násilného útoku arcibiskupa vůči mně v dopise publikovaném
v květnovém čísle časopisu TheHomiletic and Pastoral Review, ve
kterém prohlašoval, že jsem šiřitel pomluv, a že jsem měl kolegy, kteří jsou
„profesionální šiřitelé pomluv“.
Shledal jsem ten útok dosti překvapivým, protože jsem
v knize Pope John´sCouncil netvrdil nic víc, než arcibiskup Bugnini
následně připustil v La Riforma Liturgica. Já jsem nikdy netvrdil,
že mám důkaz, že je arcibiskup Bugnini zednář. Co jsem tvrdil bylo, že ho papež
Pavel VI. propustil, protože věřil, že je zednář – což je podstatný rozdíl. Je
možné, že důkaz nebyl nefalšovaný, a že byl papež podveden.
Spis
Sled událostí byl následující. Římský kněz velmi dobré
pověsti získal do vlastnictví něco, co považoval za důkaz prokazující, že je
Msgr. Bugnini zednář. Tuto informaci předal přes kardinála do rukou papeže
Pavla VI. s varováním, že pokud se ihned něco nepodnikne, bude vázán svým
svědomím věc zveřejnit. Následovalo odvolání a exil arcibiskupa.
V La Riforma Liturgica Msgr. Bugnini
uvádí, že nikdy s jistotou nevěděl, co přimělo papeže k tak
drastickému a neočekávanému rozhodnutí, přestože „jsem pochopitelně v tak
znepokojující situaci, která zavládla, klepal na skutečně mnoho dveří na všech
úrovních“ (str. 100). Objevil, že vysoce postavený kardinál, který vůbec nebyl
nadšený ohledně liturgické reformy, prozradil existenci ´spisu´, který on sám
viděl (nebo umístil) na papežově stole, a který přinášel důkaz podporující úzký
vztah Msgr. Bugniniho ke svobodnému zednářství (str. 101). Přesně to jsem uvedl
ve své knize a nezašel jsem za tato fakta. Proto zopakuji, že papež Pavel VI.
odvolal arcibiskupa Bugniniho, protože věřil, že je zednář.
Zvěst
Otázka, která pak vyvstává, je, zda arcibiskup byl
spiklenec nebo oběť spiknutí. Pevně trval na tom, že to druhé: „Odhalení se
učinilo ve velké tajnosti, ale bylo známé, že zvěst už obíhá po kurii. Byl to
nesmysl, zhoubná pomluva. Tentokrát, aby zaútočili na čistotu liturgické
reformy, zkusili morálně pošpinit čistotu sekretáře reformy“ (str. 101 – 102)
Arcibiskup Bugnini napsal 22. října 1975 dopis papeži,
kde odmítal jakékoliv spojení se zednářstvím nebo jakoukoliv znalost jeho
povahy a cílů. Papež neodpověděl. To má jistý význam s ohledem na jejich
blízkou a častou spolupráci od roku 1964. Velká osobní vážnost, kterou papež
cítil k arcibiskupovi je prokázaná jeho rozhodnutím ustanovit ho
sekretářem konzilia a později Posvátné kongregace pro bohoslužbu i přes kroky,
které proti němu byly podniknuty za předešlého pontifikátu.
Důkaz
Také je velmi významné, že Vatikán nikdy neudal žádný
důvod pro odvolání arcibiskupa Bugniniho navzdory senzaci, jakou to vyvolalo, a
nikdy nepopřel obvinění ze spojitosti se zednářstvím. Jestliže žádná taková
spojitost neměla roli v odvolání Msgr. Bugniniho, bylo by to pobuřující ze
strany Vatikánu, nechat takové obvinění proniknout na veřejnost bez jediného
slova, které by zprošťovalo arcibiskupa obvinění.
Podařilo se mi navázat spojení s knězem, který
zařídil, že „Bugniniho spis“ se dostal do rukou papeže Pavla VI. a naléhal jsem
na něj, aby důkaz zveřejnil. Odpověděl: „Lituji, že nemohu vyhovět vaší
žádosti. Tajemství obklopující udání (v jehož důsledku musel Msgr.
Bugnini odejít!) je přísně tajné, a takovým musí i zůstat. Z mnoha důvodů.
Sám fakt, že výše zmíněný Monsignore byl okamžitě odvolán ze svého postu, je
dostačující. To znamená, že argumenty byly víc než přesvědčivé.“
Velmi lituji, že otázka možného zednářského spojení
Msgr. Bugniniho byla kdy vznesena, protože má tendenci rozptylovat pozornost od
liturgické revoluce, kterou organizoval. Důležitou otázkou není, zda byl Msgr.
Bugnini zednářem, ale zda způsob, jímž je celebrována mše ve většině farností
dneška, skutečně pozvedá mysli a srdce věřících ke všemohoucímu Bohu účinněji
než předkoncilové celebrování. Tradiční mše římského ritu je, jak to vyjádřil
otec Faber, „ nejkrásnější věc na této straně nebe“. Sama myšlenka, že lidé
druhé poloviny 20. století by ji mohli nahradit něčím lepším je, jak poznamenal
Dietrich von Hildebrand, absurdní.
Zničená liturgie
Liturgické dědictví římského ritu může být dobře nejcennějším
pokladem celé západní civilizace, něčím, co se má střežit a ochraňovat pro
budoucí generace. Liturgická konstituce Druhého vatikánského koncilu
vyhlašovala, že: „Ve věrné poslušnosti k tradici vyhlašuje svatý koncil,
že Svatá matka Církev se drží toho, že všechny zákonně uznané rity mají stejné
právo a důstojnost, a že si je přeje zachovat pro budoucnost a pečovat o ně
vším způsobem.“
Jak se tento příkaz koncilu dodržuje? Odpověď
můžeme získat od P. Josepha Gelineaua SJ, koncilového experta, nadšeného
zastánce pokoncilní revoluce. Ve své knize Demain la liturgie prohlásil
s chvályhodnou poctivostí ohledně mše, jak ji dnes zná většina katolíků:
„Abych řekl pravdu, je to odlišná liturgie mše. Je nutno říct
jednoznačně: římský ritus, jak jsme ho znali, už neexistuje. Byl zničen.“
Dokonce i arcibiskup Bugnini by shledal obtížným vysvětlit, jak se dá něco
zachovat a pečovat o to tím, že to zničíte.
***
DODATEK
„Zda byl arcibiskup Bugnini zednářem se zdá být
akademickou otázkou“ („What Went Wrong?“, časopis InsidetheVatican, červen -
červenec 1996). Protože pokud přijmeme svědectví arcibiskupa Malula
z Kinshasy v Zairu, o kterém nám podal zprávu opat BonifaceLuykx
(„The Bitter Struggle“, časopis InsidetheVatican, květen 1996, str. 16 – 19),
Bugnini přijal ideologii sekulárního humanismu, která dokonce postrádá i vlažný
deismus vyznávaný lóžovými bratry.
„Mám to však z důvěryhodného zdroje, že Bugniniho
náhle propuštění bylo skutečně podníceno nezvratným důkazem, že je členem lóže.
Kněz, který byl dlouholetým osobním přítelem papeže Pavla VI. byl informován,
zednářem, který se smířil s Církví, že Bugnini byl členem téže lóže a mohl
poskytnout jeho datum iniciace a jeho tajné jméno.“ (P. G.H.Duggan, S.M.)
„V roce 1972 papež Pavel udělal Bugniniho titulárním biskupem. V roce 1975
však arcibiskup zapomněl svojí aktovku v konferenční místnosti, kde byla
nalezena a prozkoumal ji dominikánský mnich zodpovědný za úklid místnosti. Při
hledání identity vlastníka aktovky našel dominikán, podle PierseComptona,
dokumenty, jejichž rysy a místo původu ukazovaly na to, že pocházejí od
vysokých představitelů tajných společností v Římě“ (The Broken Cross,
str. 61). Dopisy byly adresovány „bratrovi Bugninimu“. (...) Bugnini byl
jmenován apoštolským pronunciem v Íránu a opakovaně popíral, že měl
zednářské spojení. Když se však Italský seznam zednářů dostal na veřejnost
v roce 1976, prokázal jeho zasvěcení z 23. dubna 1963, číslo
zasvěcení a jeho tajné jméno ´Buan´.“ (Carey J. Winters)
„Mezinárodně známý duchovní nezpochybnitelné integrity
mi také řekl, že slyšel vylíčení, jak byl objeven důkaz proti Bugninimu, přímo
od římského kněze, který ho objevil v aktovce, jíž Bugnini nedopatřením
zapomněl ve vatikánské konferenční místnosti po jednání.“ (P. Brian Harrison
O.S., Řím, Itálie)
„Arcibiskup Bugnini byl poradcem v Posvátné
kongregaci pro šíření víry a v Posvátné kongregaci ritů. Byl také
předsedou konzilia, které připravilo návrh Novus Ordo Missae. Arcibiskup
Annibale Bugnini byl zednář, iniciovaný do zednářské lóže 23. dubna 1963 (Italský
seznam zednářů k datu roku 1976). Monsignor Bugnini byl odstraněn ze svého
úřadu ve Vatikánu, když proniklo na veřejnost, že je zednář.“ (Nejčastěji
kladené otázky ohledně Kněžského bratrstva sv. Pia X. /AngelusPress, 2918 Tracy
Ave., Kansas City, MO/, str. 26)
„Bojovat proti papežství je společenskou nutností a
zakládá to stálou povinnost pro zednářstvo.“ (Zednářský mezinárodní kongres
konaný v Bruselu v roce 1904, str. 132 zprávy)
Papež Lev XIII.: „Odhalme tedy zednářstvo jako
nepřítele Boha, Církve a naší mateřské země.“ (Dopis italskému národu,
8. prosince 1892)
Lev XIII.: „Odhalili své pohrdání autoritou, svou
nenávist ke Svrchovanosti, své útoky proti Božství Ježíše Krista a samotné
existenci Boží: Otevřeně se chlubí svým materialismem, stejně jako jejich
šiframi a předpisy, které vysvětlují jejich plány a snahu ke svržení
legitimních hlav států a úplnému zničení Církve.“ (Encyklika Quo Graviora)
Překlad: D. Grof
