sobota 25. října 2014

Ale nebylo už zasvěcení učiněno? (2009)




Ale nebylo už zasvěcení učiněno? (2009)

Za posledních 70 let alespoň tři papežové při různých příležitostech uskutečnili zasvěcení světa, jehož je Rusko samozřejmě součástí, Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Nedá se to počítat jako dostatečná odpověď na žádost Naší Paní o zasvěcení Ruska?

Zatímco Vatikán říká „ano“ a mnozí spekulují, zda ano či ne, nejpoučnějšími zdroji jsou sestra Lucie – fátimská vizionářka, která žila v době všech těchto papežů – a papeži samotní.
Od prvního zasvěcení světa Piem XII. v roce 1942, přes nejposlednější snahu Jana Pavla v roce 1984, až po rok 1989, sama sestra Lucie vždy prohlašovala, že se zasvěcení nepočítá, protože Rusko musí být zřetelně jmenováno (a také proto, že se toho musí účastnit biskupové).

V roce 1936 řekla svému zpovědníkovi, že se sama ptala Pána Ježíše během jednoho důvěrného hovoru s Ním, proč neobrátí Rusko bez toho, že by Svatý Otec provedl ono zasvěcení, a že On ji odpověděl:

„Protože chci, aby celá Moje Církev uznala zasvěcení jako vítězství Neposkvrněného srdce Mariina tak, aby to později rozšířilo jeho uctívání, a aby uctívání tohoto Neposkvrněného srdce bylo postaveno vedle uctívání Mého Svatého srdce.“

Když se jí salesián P. Umberto Pasquale, který ji dobře znal, v roce 1982 zeptal, jestli s ní Naše Paní hovořila o zasvěcení světa Jejímu Neposkvrněnému srdci, sestra Lucie odpověděla: „Ne, Otče Umberto! Nikdy!“, a zopakovala, že Její žádost se týkala pouze Ruska. Řím nebyl spokojený  s komentáři sestry Lucie. Dokonce i v době Pia XII. dával Vatikán najevo, že by bylo šťastnější, aby sestra Lucie zachovávala více mlčení o tomto tématu, a aby zachovávala mlčení i v případě, kdy se lidé budou domnívat, že fátimské zasvěcení bylo účinně vykonáno zasvěceními světa v roce 1942 a 1954. Ale přesto měla povoleno promlouvat, což celkem veřejně činila, ohledně zasvěcení, ohledně třetího tajemství, u nějž se očekávalo zveřejnění v roce 1960, a ohledně jiných fátimských záležitostí.

Ale v roce 1960 za papeže Jana XXIII. Vatikán oznámil, že třetí tajemství nebude zveřejněno nyní a možná nebude zveřejněno nikdy.

Mezitím sestra Lucie, v poslušnosti k příkazu z Říma, přestala veřejně mluvit o Fátimě. Také jí bránili přijímat většinu návštěvníků, ačkoliv v rozhovorech s kněžími a v privátní korespondenci trvala na tom, že zasvěcení Ruska zůstává nesplněným – a naléhavým – úkolem.

V červenci 1989 se udála dramatická změna. Kněz blízký sestře Lucii oznámil ve Fátimě, že obdržela pokyn z nejmenovaných zdrojů ve Vatikánu, že musí uznat, že obřad z roku 1984 splnil zasvěcení Ruska.

Po tom se sklonila před poslušností, a buď mlčela, nebo naznačovala, že Bůh je spokojený se zasvěcením z roku 1984.

Tím se zdálo, že Lucie učinila obrat o 180 stupňů oproti postoji, který zastávala po více než půl století. Dokonce i svědci třetí strany, kteří v minulosti citovali sestru Lucii, vzali zpět svá svědectví. Zatímco některé dopisy napsané na psacím stroji sestrou Lucií, které předkládaly nový postoj, byly odpůrci odsouzeny jako podvrhy, ona se zřetelně „přizpůsobila“ a tak to zůstalo po zbývajících 16 let jejího života. Poslušně se zdržela odporu k oficiální linii a snažila se to, jak nejlépe uměla, uvést do souladu se svým vlastním chápáním.

Kardinál Tarcisio Bertone řekl, že s ní dlouze hovořil v roce 2001 a během tohoto hovoru mu řekla, že „zasvěcení požadované Pannou Marií bylo učiněno v roce 1984 a bylo v nebi přijato.“

Zatímco první část té věty není možné uvést plně do souladu s tím, jak dlouhodobě trvala na tom, že Rusko musí být jmenováno, druhá část, že to „bylo v nebi přijato“, je zcela protikladná k postoji, který sestra Lucie celou dobu zaujímala – že Bůh a Požehnaná Matka vítají dokonce i nedostatečné pokusy vyhovět Jejím přáním, přestože nenaplní Její požadavky a nepřinesou tak slíbený prospěch.

Sestra Lucie například trvala na tom, že Piem XII. učiněné zasvěcení světa v roce 1942 pomohlo ukončit druhou světovou válku, stejně jako mnozí dnes uznávají, že zasvěcení učiněné Janem Pavlem II. v roce 1984 napomohlo ke zhroucení sovětského komunismu. Jakkoliv skvělá ta zasvěcení jsou, přesto nejsou zasvěcením Ruska. Ani nenastalo období míru přislíbené Naší Paní pro případ, že by Svatý Otec zasvětil Rusko, jak Ona žádala. Možná by se celý svět, dokonce i „fátimští vizionáři“, vzdal od té chvíle toho, aby dále pohlížel na Mariin scénář jako na 3 části – zasvěcení Ruska, obrácení Ruska, období světového míru – pokud by se ovšem nezdálo, že sami papežové, zvláště Pius XII. a Jan Pavel II., naléhavě netouží po naplnění onoho scénáře, i když se nejsou schopni přimět učinit potřebné kroky, aby se tak stalo. 

Pokud by bylo zasvěcení jasně učiněno správně napoprvé, proč se o něj oba pokoušeli znova a znova, alespoň třikrát každý? Proč papež Jan Pavel II., ani ne týden po zasvěcení v roce 1982, vysvětlil neúspěch toho, že při něm nezmínil Rusko, slovy – citovanými v L´Osservatore Romano – že „se pokusil učinit vše, co bylo možné, za daných okolností“? Proč se o dva roky později cítil nucen přidat, doplňující formulí z roku 1984, zvláštní modlitbu, která nebyla v textu – „Osviť zvláště ty lidi, jejichž konsekrace a svěření Tobě samé se od nás očekávají“ – stejně jako Pius XII. zařadil skrytou narážku na jmenovitě nezmíněné Rusko v zasvěcení světu, které učinil v roce 1942? Proč Jan Pavel II. cítil, že ještě musí provést další zasvěcení v roce 2000, přestože Vatikán od roku 1989 trval na tom, že dokonce i sestra Lucie musí souhlasit, že zasvěcení z roku 1984 bylo vším potřebným? Proč oba tito papežové opakovaně posílali vysoce postavené vyslance, aby se sestry Lucie zeptali, co přesně Naše Paní žádala, a proč se Jan Pavel II. opakovaně ptal svých blízkých poradců, po prvním i druhém jím učiněném zasvěcení světa, zda si myslí, že to, co učinil, vyhovělo podmínkám Panny Marie na zasvěcení Ruska?

Zřetelně cítili, že je potřeba víc. Přáli si vyhovět, ale cítili, že nemohou. Pokusili se udělat tolik, kolik pravděpodobně mohli bez jmenovité zmínky o Rusku – oné neviditelné hranice, kterou se neodvážili překročit.

Zdroj: The Fatima Crusader č. 91, únor 2009
Překlad: D. Grof